Vyznania přehled

06.05.2023

"Vyznání" je autobiografická kniha napsaná v 4. století našeho letopočtu a je považována za jedno z nejvýznamnějších děl křesťanské literatury. V knize Augustin líčí svůj život a duchovní cestu, přičemž se soustředí na své hledání Boha a konverzi ke křesťanství.

Jedním z hlavních témat knihy je Augustinova hledání pravdy a vnitřního klidu. Augustin popisuje, jak byl původně hledačem poznání, ale jeho cesta byla poznamenána hříchem, nevěrou a pocitem vnitřního prázdného místa. S postupem času však nachází svůj smysl života v náboženském přesvědčení a osobním vztahu s Bohem.

Kniha je psána složitým a filozofickým stylem, který může být pro některého čtenáře obtížnější. Nicméně, Augustinovy myšlenky jsou velmi hluboké a významné, a mohou nabídnout zdroj inspirace pro ty, kteří hledají smysl života a hledají své místo v tomto světě.

16.10.2022

Jak hodnotit jednu z nejosobnějších, nejpokornějších a nejhezčeji napsaných autobiografií, které tnou do živého, navíc kde poslední třetina je slušně nabitá filosofickými úvahami? Jak se s tímto mohu vůbec potýkat, srovnávat a kritizovat? Nejde to. Augustin mi i přes vzdálenost půldruhého tisíciletí mluví do duše, ponouká k tomu, abych přemýšlel o sobě a o Bohu, nebo spíše prvně o Bohu a pak o sobě? A tak se to vlastně vymaňuje z kategorie hodnocení, protože toto je kanonické dílo nejen katolické literatury, ale celého západního písemnictví. Jan Sokol kdysi napsal, že Augustin je poslední hezky píšící filosof. Možná má pravdu.

"Ty povzbuzuješ člověka, aby Tě s radostí chválil neboť stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné jest srdce naše, dokud nespočine v Tobě!" (10)
"Tak nevinnou jest u dětí jen slabost údů, ne však jejich mysl." (21)
"…zlo jest nedostatkem dobra, nedostatek, jehož poslední stupeň hraničí s ničím." (76)
"Milují pravdu osvěcující, nenávidí ji kárající. Poněvadž však nechtějí býti oklamáni, ač nechtějí klamati, milují pravdu, když se jim projevuje, a nenávidí jí, když je obviňuje." (337)
"A proto jsou, Pane, Tvé soudy tak strašné, protože pravda není majetkem mým, ani druhého, ani třetího, nýbrž společným majetkem všech nás, jež povoláváš k účasti na ní, přísně nás napomínaje, abychom ji nepovažovali za soukromé vlastnictví, nechceme-li z ní býti vyloučeni. Každý zajisté, kdo uchvacuje pro sebe, co jsi dal ke společnému užívání, a chce nazývati svým, co jest společným majetkem všech, bude ze společného majetku odkázán na svůj majetek, t. j. od pravdy ke lži. Kdo totiž mluví lež, z vlastního mluví (JAN 8, 44)." (452)

Pak ještě uvedu takovou anekdotu, kterou nevím, jak moc Augustin píše jako ironii či vtip, ale mě to velmi pobavilo, on ten dnešní utopistický pokus o socialismus asi není nic moc nového pod sluncem.

"Chtěli jsme to zaříditi tímto způsobem: Ze svého soukromého jmění chtěli jsme utvořiti společné jako rodinné jmění, aby v upřímném přátelství nepatřilo něco jednomu, něco druhému, nýbrž celek patřil jednotlivcům a všechno všem, poněvadž ze všeho utvořen byl jeden celek. Počítali jsme, že nás bude v té společnosti asi deset, mezi nimi i velmi bohatí, hlavně Romanianus z téhož města jako já, jehož tehdy velmi důležité soukromé záležitosti převedly ke dvoru a jenž byl od mládí mým velmi důvěrným přítelem. On se nejvíce zasazoval o tu věc a jeho povzbuzování mělo tu velikou váhu, poněvadž jeho jmění daleko převyšovalo jmění ostatních.
Rozhodli jsme se, aby dva z nás jako představení každoročně pečovali o životní potřeby, ostatní pak žili v pokoji. Když pak jsme počali uvažovati, zda k tomu svolí manželky, které někteří z nás již měli a jiní zamýšleli pojmouti, celý ten tak výborně sestavený plán rozplynul se nám v rukou, rozpadl se a byl odložen." (182)