Vždycky v menšině přehled

05.05.2021

1/2 (Tak je to tu, poprvé se mi do těch znaků nepodařilo narvat… i když DK neumí počítat, protože nesežrala ani verzi zkrácenou pod 6000 znaků…)
"To rozumění není nikdy hotové, je dynamické - má vztah k tomu, kdo jsme právě my, kdo v této chvíli - a na tomto místě - čteme a snažíme se rozumět."

Pravděpodobně jsem četla tuto knihu trochu jinak než místní hodnotitelé, četla jsem ji totiž nejen jako knihu o Putnovi, ale i jako knihu o sobě. (Nedává vám to smysl? Chvilku vydržte...) Ne že bych ke knize s tímto záměrem původně přistupovala, ale Putna je člověk, kterého určitým způsobem znám. Pravidelně se účastním jeho přednášek a jen s tichým úžasem sedím a připadám si, že nic nevím. Přesto jsem nikdy neměla dojem, že by zásadním způsobem utvářel mé myšlení, z tohoto omylu mě tato kniha šmahem vyvedla. Ne, že bych se kdy domnívala, že moje myšlenky o literatuře jsou kdovíjak originální, ale... ani jsem nečekala, že je jich tolik "Putnových".

"Nejde ti přitom o mechanické vypočítávání toho, kdo má ve své tvorbě či myšlení co od koho, ale o rozumění tomu, jak osobnost ovlivňuje jinou osobnost, jak se rodí tvůrčí spřízněnost mezi lidmi."

To je součást, jedné z prvních otázek, které Martin Bedřich pokládá a ano, to je přesná formulace toho, co poslední dobou ve své četbě sleduju a co mě tak fascinuje. (Viz např. moje komentáře k manželům Shelleyovým a Mauroisovi.) A o pár stránek dál toto téma pokračuje:

"- dílo mě zajímá primárně proto, že skrze ně toužím pohlédnout do tváře jeho autorovi. Chci se potkat s autorem jako člověkem v jeho hloubce, v jeho jedinečnosti umělecké, náboženské a duchovní. Chci s ním skrze jeho dílo vést rozhovor."

Ano, jak je to krásně formulované. A o kus dále zase:

"A rozdíl mezi pořádnou literární historií a apologií je v tom, že apologie zametá pod koberec, co se jí nelíbí..."

Můj komentář asi působí poněkud roztříštěně, ale potřebovala jsem tyhle myšlenky vypsat, než se dostanu k pointě. Jednou z mých hlavních čtenářských otázek v posledních dvou letech je status vztahu autora a díla (především díky J.K.Rowling a Forrestu Carterovi). A Putna tu (vlastně zcela mimochodem) srozumitelně formuluje to, čeho jsem ze svých zárodků zatím nebyla schopná a jemně mi naznačuje cestu. Separace autora a díla je nesmysl, protože dílo odněkud vyrůstá, kniha není dílem jednoho člověka, velkou literaturu je třeba doplňovat literaturou malou (o tom má také vynikající pasáž, kterou jsem sem v rámci únosné délky komentáře nezahrnula), kultura je věc živá a má svou genealogii, kultura odněkud vyrůstá. Číst dílo separovaně od toho všeho je podobné, jako číst cenzurovanou verzi... To, že je někdo příšerný člověk, z něj nedělá špatného autora. Nicméně, je potřeba o tom mluvit, nezastírat to, přijmout to jako součást celku.

"'Jazykové dějiny světa' mluví o tom, že každý jazyk, který se šíří světem mimo své mateřské území, s sebou nese určité hodnoty, etické, kulturní a politické. A angličtina je dnes nejen jazykem byznysu a vědy, ale taky demokracie, lidských práv a občanských aktivit. Když čteš o těchto věcech třeba ruské texty – klíčové termíny jsou stejně většinou anglicky..."