Waldheimská idyla přehled
Milada Marešová
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/33883/waldheimska-idyla-33883.jpg
4
18
18
Milada Marešová (1901 – 1987) byla nadaná a úspěšná prvorepubliková malířka a ilustrátorka. Po mnichovské anexi začala spolupracovat s ilegálním časopisem V boj. V roce 1940 byla za toto angažmá v odboji zatčena gestapem a odsouzena ke dvanácti letům káznice a deseti letům ztráty cti. Dobu svého pobytu v ženské káznici sugestivním způsobem popsala ihned po válce a vydala jako knihu vzpomínek v Dělnickém nakladatelství. Z Waldheimu pochází rovněž řada autorčiných strhujících kreseb zachycujících smutné, ale i groteskní zážitky ze života mezi čtyřmi zdmi káznice, monotónní pracovní dril, pravidelné procházky po vězeňském dvoře a psychologicky prokreslené portréty bachařek i spoluvězeňkyň. Druhé vydání memoárů Milady Marešové Waldheimská idyla je rozšířeno o řadu dosud nepublikovaných kreseb, včetně těch, jež Marešová pořizovala úlomky tužek na kousky toaletního papíru již během své vazby na Pankráci a v Berlíně, a také o nepublikované tušové kresby z let 1945–1947, jež důkladněji dokreslují události a osoby, o nichž autorka ve svých vzpomínkách píše. Dodatkem k novému vydání je rovněž korespondence Milady Marešové z doby její vazby a věznění.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Waldheimská idyla. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (3)
Ojedinělé svědectví o životě v nacistické káznici. Stejně vzácné a dojemné jsou i dopisy, které autorka psala svým rodičům a snažila se svůj pobyt vylíčit co nejšetrněji, aby se o ní nebáli. Kniha obsahuje kromě dopisů a vzpomínek i její kresby spoluvězeňkyň i dozorkyň.
Další kniha z nakladatelství Academia edice Paměť národa - vzpomínky M. Marešové vězněné gestapem, v Německu odsouzené a uvržené do káznice. Popisuje každodenní život, který nebyl "až tak hrozný" jako v koncentračním táboře, ale i zde byly podmínky k životu nevhodné (ať už v dodávkách jídla, zimě, otřesných hygienických podmínkách, nebo obrovským pracovním nárokům).
Kniha je doplněna o obrázky, které vznikly právě v období zatčení a věznění M. Marešové.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Waldheimská idyla v seznamech
| v Přečtených | 19x |
| ve Čtenářské výzvě | 4x |
| v Doporučených | 3x |
| v Knihotéce | 14x |
| v Chystám se číst | 17x |
| v Chci si koupit | 6x |
| v dalších seznamech | 2x |
Waldheimská idyla
Zase trochu jiný příběh z 2. světové války – neodehrává se v koncentračním táboře, jako mnoho v současnosti sepsaných příběhů, ale "jenom" v ženské káznici. Autorka byla odsouzena na 12 let za kresby v časopise "V boj", jež karikovaly nacistické Německo a jeho představitele. Dnes něco nepředstavitelného, takovou "palbu" leckdy nedostane ani vrah... A samozřejmě nacistická káznice nebyla žádná slast - práce pro Říši od nevidím do nevidím, jídla tak akorát, aby člověk měl na tu práci sílu, hygiena špatná, povolen jeden dopis za šest týnů (napsat i přijmout)...
Asi by si nikdo z nás takové "štěstí" nepřál, ale přesto si autorka byla vědoma toho, že je na tom mnoho lidí hůř (i těch, kteří hladoví na svobodě, hlavně ke konci války, kdy bylo potravin méně a méně), a nezapomněla to rodině ve svých dopisech zdůrazňovat. Dopisy vůbec hezky dokreslují celé vyprávění o životě v káznici, i když některé detaily se v nich Marešová snaží změkčit nebo o nich pomlčet, aby rodině nepřidávala starosti, věřím, že optimistický tón jejího psaní i jí samotné pomáhat vše překonat.
Trochu mě zarazilo, že vězenkyně, kterým trest během války uplynul, neputovaly po jho skončení většinou domů, ale do koncentračního tábora. Jenže asi v tom byla zrůdná logika nacistického režimu - nejprve trest, tedy práce pro frontové vojáky, a když už vězenkyně nebylo možno z právního hlediska držet v káznici (ano, i tehdy existovaly soudy, jakkoli ovlivněné říšskými zákony, ale nejspíš byly tyto procesy, na rozdíl od toho, co se dlo v koncentrácích, na očích české i zahraniční veřejnosti, tedy musely probíhat "podle práva"), tak raději pryč s nimi definitivně, aby snad nemohly Říši ještě škodit...
Kniha se čte dobře, jen je škoda, že nebyl někde doplněn výčet členů rodiny Milady Marešové, případně jejích přátel. V dopisech se vyskytuje mnoho různých jmen a dost jsem se v tom širém příbuzenstvu ztrácela.