Z vody a ducha. Rituál, magie a zasvěcení v životě afrického šamana přehled

08.10.2022

Afričan Malidoma Patrice Somé z kmene Dagarů, jenž se narodil v Burkině Faso vypráví fascinující autobiografický příběh chlapce, který byl jako čtyřletý doslova unesen jezuity a strávil 15 dlouhých, krutých a osamělých let v církevním semináři, kde se francouzští kolonizátoři snažili děti jako byl on zcela odtrhnout od prastarých kmenových tradic, od rodin, tradičního náboženství a vyznávaných hodnot. Malidoma (to jméno předznamenává jeho osud, znamená totiž „Buď přítelem cizinci i nepříteli“) jako jeden z mála neztratil nikdy touhu po domově a tradicích, nenechal svou duši zemřít. Po útěku ze semináře se vrací domů do rodné vesnice a doufá, že už jsou všechna trápení za ním. Jenže ho čeká tvrdé a nebezpečné zasvěcení, bez kterého ho kmen nemůže přijmout zpět.
Příběh je opravdu zajímavý a poučný, tento africký Castaneda (se kterým má velmi mnoho styčných bodů!) popisuje tradice, šamanské rituály a především zasvěcení mladých chlapců do úžasných podrobností. Je to pro nás jako čtenáře o to cennější, že kniha o Afričanech a jejich tradicích je psaná Afričanem, což je samozřejmě unikátní. Vyprávění je nádherným zrcadlem vypjatého individualismu a zbožštění racionálního rozumu naší západní kultury.
Připojuji něco citátů, které mě v knize zaujaly, a vy si tak můžete udělat představu, o čem to asi celé je. Doporučuji si citáty opravdu přečíst všechny, stojí za to (mimo jiné proto, že jsem si s opisování dala takovou práci!):

„Problém, který pro nás znamenáš, se netýká jedince, týká se společenství. Musíme se pokusit učit se z minulosti. Trpěli jsme pod bílým mužem, ať ve škole, v kostele či na ulicích, kde jsme pro něj pracovali. Duch, který pohání bílé, je duch krajního rozvratu – a velmi mocný, když musí tuto rozvrácenost obhajovat. Kamkoliv přijde, všude s sebou vnáší nový řád, řád rozvratu. Stále žije v napětí a nepohodě, to je pro něj jediný způsob existence. Naše společenství spotřebovalo dlouho, než jsme to pochopili. Bílý muž není silný – je jen zděšený. Zbledl hrůzou, jinak by nebyl bílý. Jeho hrůza ho stravuje a on s ní bojuje o život. Dokud nebude sám se sebou v míru, nenechá nikoho na světě na pokoji. Stařešinové si nepřejí nic, než aby bílý muž v tvé duši dospěl pokoje. Nevědí ještě jak, ale chtěli by to zkusit.
---
Působil zcela nepozemsky. Jeho duch byl tak nepodoben jeho tělu, že člověk měl dojem, že se v něm sváří dvě bytosti. Odstup, který získal ke svému tělu, byl zjevným důkazem práce ducha v člověku, jenž ví, na čem skutečně záleží. Kyéré nepřikládal sebemenší hodnotu vnější kráse, ale pod povrchem vychrtlého těla žil duch, mnohem krásnější než jakékoliv fyzické ztělesnění božství. Ve srovnání s krásou, integritou, počestností a živostí ducha, jenž v něm přebýval, jsem ošklivost jeho těla pociťoval jako nepodstatnou.
Kněz svatyně Země mi připomínal dědečka, a chápal jsem, proč si mudrc nehledí těla. V jeho světě nepůsobí špína na život negativně, protože špína není nic špatného. Tito pozemšťané žijí jako matka Země. Jejich čistota tkví v duchu. Kladl jsem si otázku, zda lidé, posedlí tím, vypadat pokud možno krásně, nemusejí ve skutečnosti skrývat něco ošklivého hluboko uvnitř. Naše povrchní oceňování vnější krásy by mohlo být neobratnou reakcí na vzpomínku na pravou krásu a mít málo společného s opravdovou krásou. Vnější krása člověka by pak pouze připomínala pravou krásu ducha za zevnějškem. Stařešinové to dávno pochopili a investovali své energie tam, kde to opravdu má smysl – do oblasti duše.
---
Chápal jsem, že lidský zrak si vytváří vlastní meze a přestává skutečně vidět, pokud všeobecná dohoda praví, že by měl. Od prožitku se stromem jsem také pochopil, že nás často z největší blízkosti sledují bytosti, které sami nevidíme. Pokud tato mimosvětská stvoření spatříme, je to často jen díky tomu, že nám dovolila vidět dále – poté, co provedla určitá přizpůsobení, která uchovají jejich nedotčenost. A není také pravda, že v každém a ve všem je nějaké tajemství?
To, co běžně vidíme, není příroda, která by nás klamala, ale příroda šifrující skutečnost tak, abychom si s ní za normálních okolností dokázali poradit. Příroda vypadá tak, jak vypadá, protože jsme takoví, jací jsme. Nemohli bychom žít celý život na extatické úrovni svatého. Naše smysly by se příliš brzy vyčerpaly a my bychom nebyli schopni vykonávat úlohy každodenního života. Nicméně jednou musí přijít čas, aby se člověk jako celistvá osobnost naučil pohybovat se sem a tam mezi oběma způsoby „vidění“ reality.
---
Člověk musí dospět za rub strachu a projít širé pouště hrůzy a paniky, aby nakonec došel ke klidu pociťovanému v nepřítomnosti jakéhokoliv strachu. Může to znít zvláštně, ale člověk nemá mít strach, ačkoliv si to celá bytost doslova žádá. Ale je to jeden ze základních předpokladů pro cestu do jiných světů. K proměně nedojde, dokud je tělo taženo dolů vlastní tíží. Je třeba projít procesem výuky novému, vštípení si těchto lekcí a utvrzení nového vědění. Tento druh výchovy není nic víc a nic méně než návrat k vlastnímu pravému já, to znamená k božskému v nás.
---
Reálné společenství vsi nechává člověk při zasvěcení za sebou. Ten, kdo zdárně přečká zkoušku zasvěcení, má právo být zase přijat za reálného člena společenství. Společenství je organismus, každý jedinec je v něm jedou z buněk. Škodlivá nebo nevhodná buňka v něm zůstat nemůže. Tak či onak bude vyloučena. Každý se musí naučit fungovat jako zdravá buňka a také si zasloužit výhradu zůstat v těle a udržovat je naživu.“

I přes často kostrbatý překlad je to kniha nadmíru zajímavá, rozhodně ji doporučuji k přečtení.

12.04.2020

Úžasná kniha, tak trochu má v sobě esenci Školy malého stromu a Carlose Castanedy (a obojí miluji). Rezonovala i s mými osobními prožitky a tak to prostě bude jedna z mých nejmilejších knih.