Za církev sloužící a chudou přehled

11.10.2023

"Jsou formy 'ctihodnosti', formy svatozáře nebo tajemství kolem nás, které mají dnes opačný účinek, než jaký bychom si přáli. Nevzdalují jenom lidi od nás, ale nás drží ve vzdálenosti od nich, protože nám morálně znepřístupňují jejich skutečný svět a život. Proto už nepotkáváme lidi tam, kde jsou nejvíc sami sebou, a kde se svobodně projevují, kde prožívají své nejskutečnější trampoty a radosti, kde narážejí na své pravé problémy. Hrozí nám, že budeme žít uprostřed nich odděleni od nich kruhem přeludů."

Drobná knížka je vlastně sbírkou tří přednášek, jejichž tématem je chudá a pokorná církev. Kardinál Congar se vyhýbá kritice okázalého kléru, ani nevyostřuje dualitu mezi církví vezoucí se v kočáře a kráčející po bosých nohách. Přesto nijak neskrývá, že jeho srdce tluče právě pro skromnou tvář církve. Dělá to poctivým pohledem do historie katolického společenství, ve kterém nachází jako klíčová místa nejprve konstantinovský obrat (kdy se po výnosu císaře Konstantina stalo křesťanství preferovaným náboženstvím a biskupům začaly náležet stejné pocty jako civilní nobilitě) a později gregoriánskou reformu (ve které měli ambiciózní papežové chuť získat nadvládu nad světskou mocí, což chtěli podpořit přebíráním císařským ceremonií a také centralizovanou jurisdikcí). Obojí přineslo jistě mnoho dobrého, ale chce-li církev hledat své kořeny a svoji evangelitu, nesmí vidět tuto okázalou a okázale vládnoucí podobu církve jako jedinou možnou. Ne, církev jako "societas perfecta" vyžadující hierarchickou poslušnost už nedokáže být modelem ani přitažlivým, ani plně funkčním.

Pohled otce Congara se mi jeví obdivuhodný. Nejen v tom, že poukazuje na fundament církve, která má být sloužící, naslouchající a sebedarující. V potaz beru i to, že tyto texty psal v šedesátých letech minulého století, kdy byla katolická církev mnohem víc hierarchicky formální, vnitřně i vnějškově. A on v tomto čase pomohl udat církvi směr, který byl následně potvrzen na druhém vatikánském koncilu a který vede až k dnešnímu tak sympaticky civilnímu papežství Františkovu.
Snaha vybudovat církev chudou a sloužící je závazek i pro současné katolické křesťany, není to svědectví o již dříve vyhrané bitvě, to zdaleka ne. I proto se mi líbil autorův důraz na to, že je to úkolem církve jako celku, každého z nás.

"Celá církev nese kněžství těch, kdo jsou v ní povoláni k službě. Celá je plně odpovědná za to, jakou představu budou mít hierarchičtí služebníci o povaze své autority a jakým způsobem ji budou uplatňovat. Zachází-li s nimi jako s mocnáři, budou ze sebe dělat mocnáře. Chová-li se k nim servilně, nebude jim zatěžko zprznit svůj život panovačností, která je stále živá v pohanském člověku, existujícím v každém z nás."