Za námi Moskva přehled
Alexandr Alfredovič Bek
V říjnu 1941, v kritických dnech, kdy Němci prorazili u Vjazmy, zatarasila přístup k volokolamské silnici 316, pěší divise (známá nyní jako 8. gardová divise generál-majora Panfilova). Druhá německá ofensiva šla opět ve směru, kde servali Panfilovci. V sedmidenní bitvě u Krjukova rudoarmějci Němce odrazili.
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 1950 , Naše vojskoOriginální název:
Волоколамское шоссе, 1945
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Za námi Moskva. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (2)
Když si odmyslíme ideologický patos (kterého je dost), tak to není tak úplně špatná kniha. Pro milovníky vojenství a trošku bulvárnější historie je to celkem slušné počtení. Četl jsem to, protože jsem zrovna nic jiného neměl. ale ani toho nelituji. Docela mě to bavilo.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Za námi Moskva v seznamech
v Přečtených | 15x |
ve Čtenářské výzvě | 1x |
v Doporučených | 1x |
v Knihotéce | 23x |
v Chystám se číst | 4x |
v Chci si koupit | 1x |
v dalších seznamech | 2x |
Autorovy další knížky
1946 | Za námi Moskva |
1988 | Nová kariéra |
1963 | Několik dní |
1951 | V první boj |
1989 | Kolízia |
Hlavním hrdinou knihy je mladý (28 let) nadporučík Rudé armády Baurdžan Momiš-Uli, Kazach z Alma Aty, který velí jednomu z praporů (cca 700 vojáků) generála Panfilova. Na žádost jednoho novináře vypráví o tom, jak bránili v říjnu 1941 volokolamskou silnici (přístupová cesta k Moskvě) před německou ofenzívou. Vzpomíná, jak své vojáky poprvé uviděl v červenci ještě jako civily, jak probíhal výcvik a jejich první nasazení. Je prototypem hrdinného velitele, který věří svému veliteli a Stalinovi a neváhá položit život za vlast a stranu. Bez milosti nechá zastřelit vojáka, který si prostřelil ruku. Druhého, který začal prchat před nepřítelem, vyžene, dokud svou hanbu nenapraví zabitím německé hlídky. Posiluje vojáky během ostřelování návštěvami v zákopech, na svém koni objíždí prapor a rozdává instrukce. Jediné pochybnosti a nejistotu zažívá, když je jeho prapor obklíčen a on kvůli ztracenému spojení s velitelstvím neví, jestli se má probít z obklíčení nebo stále bránit pozici. Když mu spojka přinese rozkaz, probije se i za cenu ztrát z obklíčení a jde si pro pochvalu k Panfilovi.
"Jistě jste nejednou slyšeli o masovém hrdinství Rudé armády. To je fakt, to jsou svatá slova. Ale vězte, že není hromadného hrdinství, není-li vůdce, není-li toho, kdo vstane a jde první. Není to lehké zvednout se k útoku a nikdo se také nezvedne, není-li tohoto prvního, nezvedne-li se jeden, který vyrazí první, který vede, strhuje za sebou ostatní. Burnašev se zvedl. A nyní vztyčen, soustředěn na útok, ke kterému strhával své mužstvo, plnil rozkaz - nejen můj rozkaz- rozkaz diktovaný vlastí. Burnašev houkl ze všech sil:"Za vlast! Za Stalina!"
Často jsem čítával novinářské popsání útoků. Zpravidla bylo líčeno, že lidé jdou do útoku s tímto voláním. Na papíře mi to skoro vždy připadalo nějak příliš lehké a byl jsem přesvědčen, že až půjdeme do útoku my, až dojde na nás vyrazit ke zteči, že to bude docela jiné. A vidíte, v tento veliký a hrozný moment Burnašev, přetrhnuv tisícerá pouta, která drží v palbě člověka u země, vstal a vykřikl právě to:"Za vlast! Za Stalina! Urá-á-á!" (str.182)