Zády opřen o věčnost přehled
Tadeusz Gajcy
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/218317/bmid_zady-opren-o-vecnost-qPv-218317.jpg
5
2
2
Třináct nejznámějších básní Tadeusze Gajcyho (1922–1944), jednoho z „varšavských dvacetiletých“ tvůrců, kteří se narodili do první generace samostatného Polska a zahynuli na barikádách Varšavského povstání. Mezi kulisami naplňující se apokalypsy nacházíme u Gajcyho víc, než jen válečnou poezii či chválu vlastenectví – čteme otevřené hovory k sobě samému, obracení se k Bohu, milostné momenty i krutou grotesku. Hajej dadej na provaze, hajej nynej na háku, / sni o bílém ubrusu a zářící jedli. (Štědrý večer 1942) Výbor z Gajcyho básnické tvorby vychází v čerstvém překladu Josefa Mlejnka u příležitosti 70. výročí Varšavského povstání. Odborným doslovem knihu opatřil Maciej Ruczaj.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Zády opřen o věčnost. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (1)
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Zády opřen o věčnost v seznamech
| v Přečtených | 3x |
| v Knihotéce | 2x |
| v Chystám se číst | 4x |
| v Chci si koupit | 1x |
Zády opřen o věčnost
Útlý, ale graficky velice zdařilý výbor z veršů uhrančivého básníka tragického osudu (zahynul dvaadvacetiletý dva týdny po začátku varšavského povstání). Básní není mnoho, jedna z nich je pouze úryvkem delší skladby, ale odrážejí myslím dobře Gajcyho existenciální situací nabitou poetiku, pohybující se v nejpůsobivějších polohách kdesi na pomezí elegie a apokalypsy:
Tam, kde rovinná krajina
spásala úsměvy vísek
a dlouho u úst kvetly louky vlídné jako flétny –
sestupují do sirných
a uhelných jezer březové háje.
Utichly v mrtvém ovzduší letních žalmistů hlasy,
když z dřímajících střech prudce vyrazil rudý tulipán,
z nějž opadávají hořící plátky.
(z poemy Přízraky)
Uvedený úryvek sice čerpá více z obraznosti přírodní a krajinné lyriky, ale víc je v Gajcyho verších (přinejmenším těch do výboru zařazených) přítomno město, zraňovaná a ničená Varšava (je i přímo oslovována), ulice, zástavba, interiéry. Elegicko-apokalypticko-litanický, zároveň však nejednou drsně sebeironický však jimi prostupuje stejně jako výše citovanou poemou.
Určitou potíží je překlad Josefa Mlejnka, ne zcela přesný a ne vždy prostý polonismů a zároveň nepracující dostatečně s rytmem a asonancemi originálu, jakkoli si uvědomuji, že to není nic snadného. To je však problém jeho překladů obecně. Je ovšem třeba říct, že cit pro básnický jazyk Mlejnkovi nechybí, takže přijmeme-li, že čteme častěji spíš variaci než převod Gajcyho, nelze texty smést ze stolu jako něco nepovedeného a bez hodnoty. Působivost tam myslím stále zůstává, byť pochopitelně s nižší intenzitou, a nejlepší je samozřejmě číst tyto básně paralelně s originály, dostupnými třeba na wikizdrojích.
Zajímavý a cenný je i doslov Macieje Ruczaje, zasazující Gajcyho osudy i tvorbu do dobového kontextu a připomínající mj. Krzysztofa Kamila Baczyńského, druhého z polských „dvacetiletých“ – geniálních básníků, kteří tragicky zahynuli za druhé světové války. Je škoda, že je u nás málo čten, protože je to básník ještě o několik řádů lepší než Gajcy, ale třeba i v doslovu citovaný a Nobelovou cenou ověnčený Miłosz. Naopak předmluva (označená zčásti nepřesně „ediční poznámka“) ke knize je nicneříkající a vůbec tam být nemusela, ostatně odkdy se básnické výbory opatřují předmluvami, resp. odkdy se ediční poznámky řadí na začátek knihy? To ovšem nic nemění na tom, že jako celek (i díky skvostné – opakuji – vizuální podobě) se jedná o zdařilou a důstojnou připomínku tohoto mladého básníka, jenž byl až příliš brzy „vyzvednut do rudého nebe“. Současně to ovšem nic nemění na tom, že by si Gajcy zasloužil mít v češtině mnohem obšírnější a kvalitněji přeložený výbor.
Modlitba za věci
Uklidni srdce hodin
jsou unavena –
žárovkám zakryj víčka, dívají se na nás moc dlouho,
tramvajím dovol oddechnout si,
ať nemusejí přešlapovat,
a domům domluv, aby tak nestrměly
v městech jako ve džbánech zaoblených.
Zadýchaným kolům vlaků
nařiď květný odpočinek,
plíce motorů naplň tichem vonícím hvězdami,
ať se již dále nesužuje
mrtvolným dechem spalin
vysoký průvod komínů v nepředvídatelnou dobu.
Našemu nábytku vrať jeho odmlčený hlas,
perům sešli vydechnutí a papír ušetři písmen,
ať z polic promluví knihy uvězněné prachem,
krajiny uvíznuvší na plátnech
ať sestoupí do našich pokojů –
Za všechny posmutnělé věci,
za všechna srdce strojů
Prosíme Tě, Pane.