Zahrada bohů přehled

07.07.2022

Povedlo se mi přečíst závěrečný díl „Korfské trilogie“ na Korfu, což mu rozhodně dodalo na plasticitě. Pojmy jako „město“ nebo Liapades už pro mě nejsou abstraktní; umím si přesně představit, kde Margo políbila škrpály svatého Spyridona; na prašných cestách mezi olivovníky jsem v duchu viděla malého Geralda jedoucího na Sally s ušisky čouhajícími ze slamáku. A hlavně, hlavně už znám vilu Durrellových i zátoku, kde asi kotvívala Bublina. Zkrátka Korfu, s kterým jsem se (stejně jako můj otec a dědeček) důvěrně seznámila z Durrellových knih, je mi teď ještě důvěrnější.

Ale nemyslím, že se mi 3. díl líbil nejvíc jen kvůli tomu. Je zralejší, a to i spisovatelsky, byť houšť adjektiv by potřebovala prosekat (Hemingwaye by z nich stoprocentně ranila mrtvice). Příběhů o rodině Durrellových i zvířátkách, od plšíka po strašníka, je tak akorát. Objevují se tu Theodor a rádža Džidži, pravděpodobně nejcharismatičtější z korfských obyvatel/hostí (ačkoli v seriálu je mám radši než v knihách). A láska k ostrovu, Řekům i přírodě, spojená s jejich znalostí, dodává autorovým vzpomínkám velice příjemný tón.

Obdivuji Gerryho, který ve svém dětském pokoji prováděl operace zlomených ptačích křídel, a přeji mu těch pět let mezi olivovníky prozářenými světluškami.
Mimochodem mě potěšilo, že hodně věcí se na ostrově nezměnilo - třeba klepy probírané na náměstí, protože tu každý každého zná. Nebo zákonitost, že libovolný pokus něco organizovat ústí do katastrofy (vítání královské návštěvy), což je fenomén jaksi trvalý a panhelénský. A pak mě také těší, že některé věci se naopak změnily alespoň častečně; například, jistě i Gerryho zásluhou, zacházení s oslíky.
PS. Titul této knihy, „Zahrada bohů“, si Korfané vepsali do Durrellova památníku na náměstí. :)