Zajatci hlubin přehled

27.02.2021

:: :: :: Vrátil jsem se ke knížce, kterou jsem četl v dětství: sovětskému sci-fi románu Borise Fradkina Zajatci hlubin. Tehdy v dětství mi ta knížka přišla chmurná a skličující. Při druhém čtení jsem si přece jenom nemohl nevšimnout, že nezbytný heroismus sovětského člověka v ní je též obsažen, ale i tak je to velmi dobré čtení. Zajatci hlubin jsou futuristickým příběhem týmu vědců, který se vydává pomocí geoskafu zkoumat hlubiny Země. Geoskaf je fikcí autora - jedná se obdobu batyskafu, jenomže geoskaf má podobu rakety, která se spouští do Země, již provrtává vrtákem na termonukleární pohon. Původně se mají výzkumníci s geoskafem zavrtat pouze do hloubky 40 kilometrů pod povrch, provést měření a vrátit se zpět; cesta jim neměla zabrat více než několik dnů. Jenže mezi vědci v geoskafu převládne badatelská vášeň a i přes neshody ve svém týmu se rozhodnou porušit původní plán a svévolně pokračovat v cestě do nitra planety. Protože proč ne? Geoskaf zjevně skvěle funguje, jeho bezpečnostní limity a ochranný plášť mají ještě zdánlivě tisícinásobnou rezervu... tedy vzhůru dolů! V hloubce 290 kilometrů geoskaf narazí na pásmo vibrací, které posádku málem usmrtí. Po překonání tohoto pásma vědci zhodnocují riziko, rozhodují se stroj zastavit a vrátit se zpět. Jenže ouha... Geoskaf vzdor předpokladům není schopen změnit svůj směr a místo pozvolného otáčení dál směřuje do středu Země. Vědců se zmocní panika... Začnou kontrolovat části stroje, zda fungují správně. Přichází však první katastrofa. Jeden z vědců pro kontrole sběrače výfukových plynů jaderného motoru umírá na nemoc z ozáření. "Michejev zemřel, aniž ještě přišel k sobě. Tělo zabalili do prostěradla. Ponechat je v kabině bylo nemožné. Po krátké době se rozhodli pro zvláštní kremaci. Andrej otevřel dveře do prostoru vrtačky. Tělo vložili do sací roury a na okamžik spustili motor..." Vědci však konečně zjišťují, proč geoskaf nelze otočit zpět na cestu k povrchu Země. Je to však hrůzné zjištění. "Jak, to ještě nevím, ale fakt je naprosto zřejmý. A teď - co z toho - na jedné straně tu je nesmírně mohutné magneticko-plazmové pole s neobyčejnou hustotou silokřivek a na druhé straně ještě mohutnějí záření. Záření má směrovou orientaci, jeho paprsky jsou naprosto přímé jako paprsky světla a vycházejí ze středu Země. Nevím, k čemu bych to přirovnal... No, dejme tomu, že se náš geoskaf podobá ocelové tyči, spuštěné do cívkového magnetu. Prostě se nám nepodaří odbočit ze svislého směru, na to bychom potřebovali tisíckrát výkonnější motor! Rozumíte mi?" "Ano," vymáčkl ze sebe Vadim, "zdá se mi, že už rozumím..." Valentin Makarovič znovu klesl do křesla a svěsil zdrceně hlavu. - Magnetický střed Země přitahuje geoskaf dál k sobě... Jedinou možností tedy je probít se skrznaskrz celou Zemí, jiná možnost neexistuje. Posádka opět startuje geoskaf... Vědci o několik dnů dochází k paradoxnímu zjištění: diskutovaná teorie přechlazení (autorova fikce) je potvrzena: v jádru Země panuje mráz mnohonásobně nižší, než je konvečně známá teplota absolutní nuly. Uklidním vás, tahle knížka nemá výrazný happyend, ale to si případně už přečtěte sami. "Konečně byl u stěny. Nyní bylo zapotřebí se dostat zpět. Nikolaj Nikolajevič dlouho pozoroval slábnoucím zrakem křeslo a vybíral si patřičný směr. Posléze se odhodlal a odrazil se hlavou Třebaže vynaložil jen nepatrné úsilí a rána byla velmi slabá, rozlila se mu hlavou nesnesitelná bolest. Geolog se zakuckal, jakoby si lokl nezředěné kyseliny octové. Stálo ho nesmírnou námahu zůstat při vědomí, třebaže k tomu potřeboval jen sebrat poslední zbytky sil vůle a soustředit se na jedno jediné přání - totiž jak se dostat k pultu." Knížku doprovázejí krásné ilustrace Jana Javorského. Vydalo česky SNDK v roce 1961, rusky vyšlo v roce 1959. Ano, je to oficiálně vydaný sovětský román, tím jsou dané jeho limity, dokonce byl určen pro děti od 13 let (!), ale příběh je to poměrně dost ponurý. Stylově lze porovnat s verneovkami, tedy bez jejich všeobjímajících konců. Slušný thriller z budoucnosti, který se dobře čte i dnes. :: :: ::