Základy metafyziky mravů přehled

30.12.2024

Základy metafyziky mravov bolo moje prvé seriózne stretnutie s Immanuelom Kantom (tým Immanuelom Kantom, ktorého rusi obyvinili zo šírenia liberalizmu, aj vďaka ktorému je teraz Rusko v konflikte s Ukrajinou. To nevymyslíš, to iba ruská propaganda môže obviniť nemeckého filozofa 18. storočia bez kontextu).

Po prečítaní tejto krátkej brožúry môžem potvrdiť, že nemecký idealizmus, ani jeho predchodcovia, nie sú mojou šálkou kávy. Hoci pointa diela je pre mňa celkom zásadná, a môžem povedať, že látke čiastočne rozumiem, nie som nadšený spracovaním. Hoci dielo zachytáva javy každodenného/bežného života, pri ktorých uvádza nejeden empirický príklad, jazyk, ktorý autor využíva je natoľko - pre mňa mnohokrát až - zbytočne náročný, že mi to často prekážalo, a to náročnosť textu vnímam skôr ako výzvu. Obsiahle kvetnaté opisy, ktoré vylučujú vylúčené, na mňa neúčinkujú. Aby som však nebol iba zásadne kritický, ide o prístupnejšieho autora ako je napríklad Hegel.

Základy metafyziky mravov zachytávajú zásadný koncept etiky. Zachytávajú to, ako sa chováme v istých konkrétnych situáciách, prečo sa tak správame, aké pohnútky, motivácie a dôvody nás vedú konať morálne správne aj keď nám to neprináša žiadne benefity.

Podľa Kanta je dobrá vôľa jediná vec, ktorá je dobrá sama od seba. Dobrá vôľa nemá žiadnu motiváciu ani účinok, ktorý by ovplyvňoval nejaké správanie pre daný cieľ. Dobrá vôľa môže byť aj vykonávaná alebo iba zamýšľaná, teda, že nevykonala v skutočnosti nič.Tak či onak jej podstata bola dobrá.

Dobrú vôľu ako účel nazýva Kant kategorický imperatív. Ten určuje ako by sme sa správne mali zachovať pri konkrétnych situáciách aj za cenu, že nám to môže akurát nevyhovovať, ale imperatív nám hovorí, že to je správne. Jeden z dôvodov prečo to tak je, je aj reciprocita pretože očakávame rovnaké mravné zásady aj od ostatných členov spoločnosti v ktorej žijeme. Ide o účel nie prostriedok k dosahovaniu cieľov. Napríklad: Zákazník v obchode sa pomýli a zaplatí za daný tovar viac a nevšimne si to. Obchodník môže upozorniť kupujúceho, že zaplatil viac ako mal, nie preto, že ak by sa na to prišlo, tak by mohol prísť o renomé, ale s dobrej vôle, lebo je to morálne správne a očakáva podobné konanie od ostatných lebo je to pre všetkých prospešné. Pokiaľ by peniaze vrátil pre určitý cieľ - spomínané dobré meno, či získanie si zákazníka pre možné budúce spolupráce - tak by nešlo o kategorický ale o hypotetický imperatív. V ňom sa už zhmotňujú prostriedky na dosiahnutie cieľa.

Kategorický imperatív je jav, ktorý opisuje správanie ľudí a nezdá sa mi, že by dnes neplatil - alebo by sme ho prekonali. Aj keď sa môže zdať, že vyvolané správanie o ktorom rozhoduje plne môj vnútorný nezávislý mravný kódex, môže pôsobiť ako opresia alebo nedajbože viera v nadprirodzeno (nejaký súhrn pravidiel, ktorý ma presahuje), v skutočnosti to nie je žiadna katastrofa. U mňa je to práve naopak - nedodržiavanie vyvoláva výčitky svedomia.

Znie to všetko zrozumiteľne, prakticky no prekúsať sa textom nie je veru také jednoduché ako o kategorickom imperatíve neformálne diskutovať. Preto napríklad hodnotím vyššie etiku Adama Smitha (ktorý žil v tom istom období) s názvom Teória mravných citov (1759), ktorá mi poskytla viac vedomostí. No na druhej strane je irelevantné porovnávať plnohodnotnú knihu Smitha a s Kantovou objemnejšiou esejou.

Nemám Kanta rád. Nemám ho rád jako etika, nemám ho rád jako autora a hnusí se mi jako člověk. To je hodně problémů, které stojí člověku v pochválení knihy takového autora. Nerad ale musím připustit, a smiřuji se s tím již několik let, že kantovská etika je té utilitaristické rovná a nelze definitivně rozhodnout, která je, či není lepší. Obě mají své chyby (a zásadní, silné a patrně nepřekonatelné), obě jsou ale vcelku racionální a vedou povětšinou ke stejným výsledkům. Samozřejmě při plné vědomosti slabosti v myšlenkových experimentech, které ale nevypovídají o ničem jiném, než kreativitě tázajícího-se.

Tahle kniha je zajímavá. Je to poměrně uzavřený krátký text (který, jistě, to nepopírám, je místy hůře přístupný, ale oproti Kritikám je to vlastně až takové pohádkové čteníčko), který je strašně nabušený poměrně složitými koncepty a, což je nepříjemné, trochu nejasnými pojmy. Kant se neobtěžuje analyticky přesně od sebe odlučovat pojmy, které mu ale zjevně protivami jsou. Milovat něco je vztah jiné kvality, než k tomu cítit náklonnost, nebo vášeň. Já to nepopírám. Ale stavím-li na tom své analytické kategorie, měl bych být přesnější. Ale budiž.

Látka je komplexní a vzájemně se metodicky provazuje. Strany 40 a násl. dodávají kontext informacím strany 20. V tom smyslu kniha patrně vyžaduje vícero čtení (což jsem učinil), která umožňují konečné pochopení. To činí knihu složitou.

Nadto Kant není zcela jednotný. Problém jeho etiky spočívá v mnohosti formulací. I kdyby nestačila formulace kategorického imperativu a vedle něj stojícího imperativu praktického. On ještě k tomu formuluje obsah kategorického imperativu coby vůli (obsah pojmu vůle) a následně nabízí jen v této knize hned tři formulace kategorického imperativu, včetně té, obsahující slovní spojení "přirozený zákon", což je při nejmenším problematické. Nadto zde není Kantův etický systém ustanoven a ponechán. Kant pokračuje v Kritice praktického rozumu a v Metafyzice mravů (do češtiny nadto nepřeložené). V Kritice praktického rozumu máme další podání kategorického imperativu.

Samotná koncepce imperativu je složitá a nabízí mnoho otázek. Mazy nimi je i ta, kterou formuloval Benjamin Constant. Označujeme jej jako kantovu sekyru. Te lze řešit (přeformulováním konkrétního imperativu chování – tedy "Nebudeš člověku lhát, leda bys tím chránil život svého bližního."), což je ovšem komplikované pro jinou podmínku Kantovy etiky a to sice naprostým odmítnutím konsekvencionalistického uvažování. Takové pravidlo bychom při tom formulovali konsekventně, tedy ne již kategoricky a to v návaznosti na naší náklonnost. Kant stojí pevně jako skála. Je jako Shakespearův Caesar, stálý jako Severka. A ústupky, podmíněné "zákony" odmítá. A to je problém. Odmítá počítat a to je mi nepřijatelným.

Jsou dány další problémy, více či méně komplikovaného charakteru. Asi nemá smysl se k nim vracet. Důležité je – z etických teorií je zkrátka silnou dominantou, kterou je třeba respektovat. A tato kniha je už díky formulaci imperativu mimořádně významnou. (Třeba trestní právo je (bohužel) kantovskou etikou zkrátka ovládáno, vlastně bez dalšího (byť k průlomům tu a tam dochází.)) Nezůstává však u něj. Kantova dualita ceny a hodnoty je snad filosoficky nejdůležitější základnou aktuální lidskoprávní doktríny v oblasti lidské důstojnosti. Ostatně i jako ryzí intelektuální cvičení je kniha strašně zajímavá.