Zelinář a jeho televize: Kultura komunismu po pražském jaru 1968 přehled
Paulina Bren
https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/182335/bmid_zelinar-a-jeho-televize-kultura-kom-5qe-182335.jpg
4
21
21
Jak se stalo, že se z nadšených stoupenců reforem Pražského jara 1968 a „socialismu s lidskou tváří“ stali poslušní stoupenci normalizace, která nastoupila po srpnové invazi pěti armád? Kdo byli hlavní nositelé normalizace a jak přiměli rozjitřenou společnost, aby se „ukáznila“ a projevovala podporu komunistické straně? A jakou roli v tom sehrála Československá televize, která v době Pražského jara reformy poháněla? „Po roce 1968 si komunistická strana začala s televizí intimní, leč tendenční milostný poměr,“ píše Paulina Bren, „a prvotním prostředkem komunikace s diváky se stala mýdlová opera v podobě televizních seriálů o soudobém běžném životě.“ A právě o proměně lidí prostřednictvím televizních seriálů pojednává Zelinář a jeho televize.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Zelinář a jeho televize: Kultura komunismu po pražském jaru 1968. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (6)
Kniha, která mi poopravila pohled na normalizaci a dala různá fakta do perspektivy. Bren začíná konstatováním, že si při výzkumu toho období s klasickými prameny nevěděla rady (záznamy sjezdů KSČ, ofiko korespondence...) a nedokázal na jejich základě rekonstruovat život za normalizace. Pak ale narazila na archiv České televize a otevřel se jí nevysychající zdroj informací, ze kterých dokázala vytvořit poutavé vyprávění o tom, jak zásadně televize utvářela pohled lidí sama na sebe, ale i na své okolí a jak ji komunisti dokázali prostřednictvím seriálů využít k masivní propagandě. Je tam spousta vynikajících postřehů: například kapitola o postavení ženy mi umožnila pochopit postavení žen v současnosti a proč je u nás stále gender gap tak obrovská (také za tichého souhlasu žen). Povinná literatura!
Brenová využívá časového (ale také geografického a kulturního) odstupu od zkoumaného období ke zpochybnění paradigmat, na jejichž základě o nedávné minulosti běžně přemýšlíme. Odmítá bipolární kategorie všemocné strany a utlačovaného lidu, hrdinných disidentů a přizpůsobivých straníků, oficiální a neoficiální kultury, života v pravdě a života ve lži. Stále populární normalizační seriály sleduje bez nostalgie a zpochybňuje přesvědčení, že lehká televizní zábava sehrála při šíření dominantní ideologie v zemích východního bloku méně významnou roli než na západě.
Autorka si v úvodu knihy klade otázku, jak lze psát o stagnující době bez událostí. Jejím řešením je v tradici vstřícného stylu angloamerických odborných publikací sledování dějin domnělé nudy a bezčasí jako víceméně lineární série výstižně pointovaných příběhů s jasně typizovanými aktéry. Ke čtivosti publikace přispívá oživování textu četnými citáty, segmentace do relativně krátkých, dramaticky nazvaných podkapitol, schopnost demonstrovat dobově příznačné jevy na individuálních příbězích nebo beletristický slovník, jehož metaforický ráz je občas příliš otrocky převáděn do češtiny. Snaha o živé vyprávění byla bohužel vykoupena přizpůsobováním historických fakt plynulosti narace. Boj o čtenářovu pozornost autorku opakovaně svádí k selektivnosti, k převádění složitých, dějinně podmíněných rozhodnutí do přehledných vyprávěcích schémat nebo k bulvarizaci.
Jakkoli Brenová umí poutavě převyprávět jednotlivé události, kapitoly spolu nekomunikují a není zřejmé, co má být jejich tematickým svorníkem. Dostává se nám řady samostatných příběhů a případových studií, z nichž autorka tu s větším, tu s menším úspěchem vyvozuje obecnější závěry o normalizaci. Ústupky učiněné v zájmu srozumitelnosti dokládají, jak těžké je uchopit dobu bez jasně stanovených pravidel hry, bez zřetelných hranic mezi povoleným a zakázaným.
Přes ambicióznost snahy usouvztažnit televizní vysílání s vládní i genderovou politikou, občanskými hnutími nebo národní identitou, kniha zvolený přístup nedokáže obhájit, natož vytěžit jeho potenciál. Vinou nedostatečného zohlednění pragmatického aspektu komunikace mezi médiem a divákem, necitlivého nakládání s produkty dobové popkultury jako s esteticky bezvýznamnými artefakty a diskutabilní koncepce knihy bez jasného argumentačního jádra nebyl naplněn předpoklad, že normalizační narativ lze uspokojivě rekonstruovat za využití fikčních seriálů. Početné faktografické nedostatky a nedůsledná editorská práce pak vyžadují velmi obezřetného čtenáře.
Hlavní přínos knihy spatřuji v tom, že nás poučuje o významu zpětné analýzy produktů nedávné éry, neboť reprezentace reality normalizační popkulturou může díky nasycenosti dnešního mediálního prostoru normalizační produkcí představovat jeden z významných prvků při utváření národního vědomí.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Zelinář a jeho televize: Kultura komunismu po pražském jaru 1968 v seznamech
| v Právě čtených | 1x |
| v Přečtených | 32x |
| v Knihotéce | 15x |
| v Chystám se číst | 22x |
| v Chci si koupit | 8x |
| v dalších seznamech | 2x |
Autorovy knížky
| 2013 |  Zelinář a jeho televize: Kultura komunismu po pražském jaru 1968 |
Na jednu stranu je dobře, že podobnou knihu napsal někdo, kdo s československou realitou neměl a nemá co společného, protože to umožňuje určitý odstup. Paulina Bren sice podle názvu naláká na rozbor televizní kultury za normalizace, její záběr je ale mnohem širší a za úplně nejpřínosnější na celé knize se dá považovat výborná studie o úloze žen v československé společnosti, což poodhalí i to, proč u nás tradice stereotypního pohledu na mužské a ženské role stále trvá. Samotným seriálům je věnována menšina díla, která znalejšímu divákovi mnoho nepřinese, protože shrnuje jen známá fakta, nenabízí žádné zajímavosti a tak trochu pomíjí osud hereckých představitelů, které ani nejmenuje, což zrovna v tomto případě bývá tím nejatraktivnějším. Někdy zkrátka ten vnitřní vhled chybí, protože se všechno jeví povrchně a neobjevně, nutno ale dodat, že autorka má ryzí pravdu v tom, že zrůdnost celé normalizace byla právě ve spoléhání na apatii a pasivitu lidí, kteří právě sledovali poplatné, ale povětšinou dobře natočené seriály. Jen je škoda, že autorka úplně pomíjí fakt, že i v této době vznikaly některé povedené inscenace a televizní filmy, které byly apolitické a zabývaly se jinými společenskými tématy. Zelinář a jeho televize možná dle názvu láká na něco trochu jiného, než ve výsledku čtenář dostane, rozhodně ale rozšíří obzory, utřídí myšlenky a pomůže částečně pochopit fungování vesměs šedivé a neveselé doby. 70 %