Zimohrádek přehled

08.03.2023

Zimohrádek je plný matoucích signálů, neuvěřitelných dějů a poťouchlého vnímání, ale zároveň se za tou nalomenou logikou ukrývá něco důvěrně známého. Všechny ty polouzavřené zahrady, lodní cesty a záhadní tvoři jako by odkazovali k jakémusi starobylému světu, který jsem sice nezažili, ale proudí nám v podvědomí.
Wernischův subjekt v leckdy hovoří s naivní, dětskou dikcí imaginativně a nevšedně, ale zároveň zcela spontánně, nenuceně a s nevědomostí toho fascinujícího. Ale ona zasněná idyla většinou ústí spíše do znepokojivých stavů (Na sněhových podpatcích / mluvím u studny / ke svým mrtvým psům.) Tento zkonstruovaný svět se jeví chvílemi jen jako ledabyle nahozený, ale jak čtenář sbírkou postupuje, ukazuje se, že se jedná o pečlivě promyšlený kosmos autor je motivům tuze věrný, prochází se zde neustále zahradami, projíždí šífy, prohání se němí jezdci, všude mezi tím drásavá lítost zřejmé provázání zde je, ale jakákoliv linka se trhá, stejně jako sny se nedějí posloupně.
Vůbec nejsilněji vnímám v knize topos zahrady, který se vyznačuje různými protiklady skýtá zahalenost tajemných prostranství, ale také má intimní, rodinný charakter; budí k prozkoumávání a k napínání imaginace, ale zároveň je to prostor (ať už jakkoliv chabě zdi drolené psím vínem) ohraničený. Místo vnikání i úniku. V Zimohrádku tam dochází k refrénovitému líbání i k pohřbům mima.
Domovský charakter zimní verandy pak úplně narušuje neustálé poutnictví. Nikdy se nedovede navrátit, píše se v jedné básni o kolesovém parníku a zdá se, že se to dá vztáhnout i k subjektu. Ten rovněž věčně cestuje však se zde objeví místa z širého světa, zejména orientálně svět se otiskuje v ikebanách a kimonech , dychtí po neznámém, ale toto neustálé putování se po čase zdá být spíše blouděním, vykořeněností, nemožností setrvání a nalezení útočiště. Sotva se zavřou jedny dveře, otevřou se jiné, sotva se někde subjekt ustálí, už zase říká potutelné a plaché PA. I přes nekonečné putování se v básních vyjevuje nemožnost prozkoumání a probádání, míhají se zde nenalezené, nedosažitelné a nedotknutelné skutečnosti (hledám dveře, které tu nikdy nebyly; Tužkami od krabice od doutníků jsem kreslil jedno zvíře, / které jsem ještě nepotkal.)
Mnoho básní by šlo označit za až lačnivě milostné Wernisch se chvílemi pohybuje na hranici sentimentu, patosu a omamnosti. Ale toto neustálé obracení k milovanému subjektu (a kdo to vlastně je? ničemnice? paní domu? Barbara? Helena?) se neobejde bez peripetií a pochybností je plné zárazů, disonancí, nepochopení a vzdálení (Se mnou? podivila se. Proč se mnou.; Jsem jinde.) To neustálé prahnutí po nových a nových místech jako by i tak vedlo jen k částečnému propojení, nedokončené vzájemnosti (Ty, útlý, ty mi do očí pláčeš, / říkala mi a plakala.) Zdánlivě autonomní svět vzdálený naší každodennosti, se tak stává do jisté míry její projekcí i zde je hromada stesku, hořkosti a marnosti, třebaže se do toho vklínili sumýši a ovce spásající pelyněk. Právě v nich to mnohdy všechno třímá.
Zatímco v oddíle Sen o Barbaře se vrství sny na sny, fiktivnost se prohlubuje s každým obrazem, tak z posledního oddílu už ono snění pomalu vyprchává. Jako by zde docházelo skoro i k reflexi konstrukce předchozích stránek bůh (nevědomí?) připisuje několik vlastních poznámek / na okraj mé básně, dále se nepřímo uvádí inspirace obrazy Heleny Wernischové. Subjekt propadá deziluzi, těžko přijímá vdechy reálného světa (už nejsem jenom tvá). Jako když člověk upadne do vtahujícího snu a po probuzení lapá po dechu. Poslední báseň Mlha však onu hranici mezi reálným a snovým světem zahaluje, subjekt mine zvířata s rozsvícenými svícny místo paroží, projde skrze švestkovou zahradu ale stále prochází neprostupnou mlhou.
Zimohrádek je sbírka, která svým opakováním veršů ukolébává, aby nás následující variací z onoho poklidu vyhodila. Na pampelišky se budu dívat už jen s představou chrtích očí.

PAMPELIŠKY

Pěší pomocníci lovců
vyvlekli jelena z lesa a lámou tyče,
v pampeliškách stojí chrti
se žlutýma očima.
(s. 31)