Živé paměti Sudet / Lebendes Gedächtnis der Sudeten přehled

20.05.2020

„Tajemná je Valpuržina noc před prvními májovými dny, neboť tehdy snadno získají zlovolnou moc nad člověkem a zvířetem čarodějnice. Aby se dobytek uchránil učarování, vyrýpnul se ještě před třiceti lety kousek trávníku z cesty nebo louky a ten se položil před každé dveře domu a chléva, nebo se tam místo trávníku položily obrácené brány, jejichž špičaté zuby měly čarodějnici zamezit přístup. Běda, jestli se jí to povedlo! Pak – věřili staří – dávala kráva místo bílého mléka rudou krev, nezabřezla, nešťastně se otelila, a nakonec se musela porazit. Není divu, že v tento tajemný večer chasníci zvláštními biči práskali a tím dělali daleko slyšitelný rámus, aby zastrašili zlé čarodějky, nacházející se na cestě na Blocksberg.“ (Z německé kroniky „Weseritz“/„Bezdružicko“)

Největší výhodou knížky je, že vyšla bilingvně, takže jsem výpovědi pamětníků obou národností mohla číst v originálech, aniž by se půvaby a svérázy jejich dikce ztrácely v překladu. Typograficky se tu nachází pár chyb (třeba chybí obrázek nad popiskem), ale jinak je zpracovaná krásně a nemohla jsem se na ni vynadívat.

Ve výpovědích se opakovaly především dva motivy: přesvědčení, že vyhnání po r. 1945 je jen dočasné (případně zděšení jeho iracionalitou a nespravedlivostí), a vzpomínky na brutální čechizaci Sudet za I. republiky, jež v nacionálně vyostřené atmosféře samozřejmě vyvolávala odpor.
Kolik je tu bolestných momentů (nepodojené krávy křičící bolestí, rozpadlé hřbitovy, slzy v očích hospodáře, který musí Čechům odevzdat svého milovaného koně); a nostalgie: „... Die Kirche war auch nicht mehr da, nur der Sockel der Nepomukstatue und die Lindenbäume davor. ...“

Detaily, které se člověk dozví, jsou mnohdy až neskutečné. Například že když se Sudetoněmci po pádu Železné opony poprvé vrátili podívat na ruiny svého domova, báli se, aby je Češi nezastřelili (v roce 1990!). Nebo že za první republiky byli Němci vydíráni, aby poslali své děti do českých škol, a homogenitu německého osídlení vláda naschvál narušovala dosídlováním legionářů. Překvapila mě také informace, že i občan přihlášený k české národnosti mohl být po válce poslán na nucené práce, pokud měl za partnera Němce. – Navzdory naturalisticky hrůzným podrobnostem je to však místy knížka úsměvná, protože pamětníci přece jen vzpomínají na časy svého dětství.