Životopis Terezie z Lisieux přehled

14.10.2018

„Nemám odvahu přinutit se k hledání krásných modliteb v knihách! Z toho mě bolí hlava, je jich tolik! A potom, jedna je krásnější než druhá. Nemohu se je modlit všechny, a když nevím, kterou si vybrat, dělám to jako děti, které neumějí číst. Docela prostě říkám Pánu Bohu to, co mu chci říci, bez krásných frází, a on mi vždycky rozumí! Pro mne je modlitba vzlet srdce, je to prostý pohled k nebi, je to vzdání vděčnosti a lásky ve zkoušce i v radosti. Zkrátka, je to něco velikého, nadpřirozeného, co mi rozšiřuje duši a spojuje mě s Ježíšem.“
Terezie z Lisieux: Autobiografické spisy

Kniha otce Gouchera je konvenčně pojatým životopisem, v porovnání s autobiografickými spisy mu logicky musí chybět intimita Terezčiných vlastních slov, oproti úžasné Malé cestě Conrada de Meester zase postrádá duchovní vhled do spirituality karmelitské světice. Ale svoji úlohu – tedy ukázat Terezčin život v kontextu své doby, rodiny a řeholního společenství – plní spolehlivě, úspěšně se vyhýbá rizikům, která by při popisování tak výjimečného života mohla hrozit. Nepropadá nekritickému obdivu, nezdůrazňuje senzační aspekty Terezčina života, ale nesnaží se ani být za každou cenu originální, nestrhává pozornost na sebe. Odvádí velice důkladnou, poctivou práci. A výsledkem je čtivá kniha, která přináší srozumitelný a plastický obraz Terezčina krátkého života.
Velmi zajímavá je i pasáž, která mapuje rychlé zrození Terezčiny posmrtné proslulosti. V této části i jinak seriózní životopisec už nedokáže zakrýt své sympatie. Ale není se čemu divit. Je prostě úžasné si číst o tom, jak se během krátké doby z nenápadného děvčete, které si přálo být ze všech tvorů nejposlednější, stala osobnost inspirující lidi na celém světě, lidi s rozdílnými přístupy k víře i životními příběhy. Tolika lidem se stala oporou, majákem, kotvou v často složitých životních situacích! Je to okouzlující, působivé. Je to ... nic menšího než zázrak.
(Sám se do množiny Terezčiných obdivovatelů hrdě počítám – četl jsem tento životopis v rámci příprav na své biřmování a byl jsem znovu fascinován její pokorou, odevzdaností a nesobeckou, všeobjímající láskou. A znova s ní prožíval její radosti a bolesti. A znova si uvědomil, jakou je pro mě důležitou „sestřičkou v nebi“ a jak jsem vděčný za to, že jsem se s ní před časem – ve velmi vhodné době, to už tak umí Hospodin zaonačit :-) - seznámil.)

Především pro čtenáře, kterému dosud nebylo „milované dítě světa“ (slovy Pia XII.) představeno, může Goucherův životopis posloužit jako užitečný vstupní místo, skutečné poklady však ukrývá zejména Příběh jedné duše, kde se dostaneme do největší možné blízkosti.

„Druhý vatikánský koncil (1962 - 1965), aniž by Terezii jmenoval, za mnohé vděčí jejím prorockým intuicím: návrat k Božímu slovu, upřednostnění božských ctností (víry, naděje, lásky) v každodenním životě, vidění církve jako Těla Kristova, univerzální misie, povolání každého pokřtěného ke svatosti, bratrská pozornost vůči těm, kteří věří jinak nebo nevěří vůbec. Její zkouška víry a naděje se ukázala jako předzvěst dvacátého století, kdy nevěrectví učinilo z křesťanů menšinu, kdy se tolik lidí střetává s beznadějí.
Můžeme ještě zmínit: její koncepci nebe jako dynamického života, její pedagogiku bratrské lásky, její touhu po každodenním svatém přijímání, její mariánskou teologii atd.“