Ztracené ráje přehled

06.11.2023

Literární „objevy“ se s blížící se šedesátkou nekonají příliš často. O to víc potěší. Ztracené ráje takovým setkáním byly. Knížka mě vtáhla a už nepustila. Nad prvním ze tří oddílů románu jsem byl úplně u vytržení. Dvacetiletého mladíka, který se chce stát malířem, ale doposud žil zcela obyčejně a všedně, zaměstnává jeho strýc ve svém kabaretním čísle indického kouzelníka. Před hlavní postavou a před čtenářem se otevře zvláštní svět anglických estrádních divadel, píše se rok 1913. Artisté, komici, zpěváci, kouzelníci střídají angažmá po týdnu po anglických městech. V každém z těch měst je sál, v němž střídající se varietní program běží po celý rok. Nádherně barevně a citlivě popisuje J.B. Priestley idylku, kterou má zakrátko rozmetat první světová válka. Vykreslení celé galerie postav je naprosto přesvědčivé a strhující, stejně tak vylíčení atmosféry divadelních sálů, hotýlků pro herce, přípravy představení, kouzla potlesku. Když údiv hlavní postavy zmizí, a ta se v druhém oddílu knížky včlení do divadelního světa, když se místo ideální první lásky k mladičké tanečnici objevuje na postelové scéně zralá herečka, protiklad, na kterém autor stavěl, údiv, s nímž zároveň s hlavní postavou čtenář sleduje lesk pódia a komplikovanost zákulisí, v tu chvíli mizí. A už to není úplně ono, ale pořád je to dost a dost dobré až do konce, jen tam poněkud vykukuje řemeslo. Řemeslo, které by, jak sám J.B. Priestley opakovaně zdůrazňuje při líčení vystoupení indického kouzelníka Ganga Duna, divák – ani čtenář – postřehnout neměl. Ale i tak: bravo, bravissimo!