A tma si svítí, jako kdyby se nechumelilo

recenze

Jste deviant? Báječné! Žárlíte? No krása! Argumentujete radši fackou než kompromisem? Ježiš, vítejte. Vítejte, miláčci, na světě, kde se máte vyvíjet, ne krnět. Nuže, vyvíjejme, seč nám síly stačí.

Ruediger Dahlke je esoterik. Esoterik? Blbé slovo. Nikoliv esoterik, ale zastánce alternativ v léčení a jeho postupech. Jeho fascinující práce, kterou knižně vydal pod pojmem Nemoc jako řeč duše je…fascinující. V tom dobrém slova smyslu. Hledat za nemocemi vlastní nespokojenost se životem, hledat v nemoci pomocnou ruku, kterou natahuje duše k našemu hloupoučkému mozku. Nemoc jako řeč duše učila čtenáře hledat v sobě lékaře. Zní to pitomě, esotericky, ale přitom myšlenka měla svou sílu, svou pravdu a otáčela se okolo psychiky jedince, nikoliv kolem prány a podobných esoterických hudlačin. Hu, to jsem to na vás vybalil, že jo?

Vrhněme se do dalších útrob německého myslitele Ruedigera Dahlkeho. Člověk od vlastních nesnází odvádí vlastní pozornost, snaží se nevidět problém, protože by ho musel řešit nebo se pod ním prohýbat v depresích. A to je práce a práce, ta je, když se to tak vezme, něco děsivě nesympatického. V Nemoci jako řeči duše se autor věnoval somatickým příznakům – chrchel, rýma, zbytnělá prostata. V knize Princip stínu se zaměřil na povahové kazy. Povahový kaz, to si nechte vyprávět, to je pěkná okopanina stvoření. Jeden když ho má, kazí jím život sobě i svému okolí.

Šla po ulici, v ruce ruku svého milého. V protisměru se kulí muž, na ženu se usměje a jde dál. Pět kroků od bodu setkání ani muž a ani žena na úsměv nemyslí. Zapomněli. Bylo to pěkné potvrzení krásy života, je to fajn, ale zpoza ruky milého se ozve mračivý tón – CO SE NA TEBE TAK KOUKAL?!? DĚVKAŘ JEDEN, URČITĚ BY TĚ NEJRADŠI TO, NO, TAMTO A TY BY SIS TO NECHALA LÍBIT, ŽE JO. DĚVKO JEDNA – krása života potvrzena úsměvem kolemjdoucího, je sražena do kolen hladem žárlivosti milého. Dle Dahlkeho je problém milého, pro tuto chvíli tak nemilého, zcela jednoduše řešitelný. Stačí si chvíli hrát s jazykem, se zájmeny. Nu, návod v knize. Návod báječný a fungující na bázi – tý jo, no jo, ono to funguje!

Hlavní myšlenkou autora je stín jakožto přínos, nikoliv zátěž. Jen se s vrozeným/získaným postižený musí umět vypořádat a najít ten okamžik, kdy nevyhovující vlastnosti, ty kazy na tváři jinak dokonalého života, převtělit do poloh čistě vyhovujících, tvůrčích, budujících, nikoliv destruktivních.

Ke knize je přiloženo meditační CD, nad kterým jsem se trochu v rozpacích usmíval. Za to ovšem může má silně ohavná osobnost, která se nerada nechává uspávat jakoukoliv jinou meditací, než je zapálená cigaretka a mhouřivé oči upřené na pohupující se větve stromu. Věru ohavný zlozvyk. Och jé. Paní, která čtenáře (pro tuto chvíli posluchače) na CD provádí, mluví velmi klidným hlasem. Promlouvá skutečně k tomu uvnitř. Při poslechu jsem měl touhy ponořit se do analytikovy pohovky a zasnít se do vlastní duše. Echt, radši jsem si šel skutečně zapálit.

Kniha je koncipována jako pracovní. S každou kapitolou je na čtenáři, aby si vedl podrobný deník dle instrukcí, aby pracoval s vlastními stíny a hledal v nich světlo, které je ve všech, aby si pouštěl meditační CD dle instrukcí (nyní si pusťte druhou a pátou skladbu na meditačním CD).

Kniha je svým způsobem báječná. Princip stínu je oproštěn od jakéhokoliv zpovrchnění esoterickými směry. Je to čistý psychologický postup. Kniha, ač se tak může jevit, není z ranku laciných brožur o vývoji osobnosti (Jak lépe vydělat, Jak lépe ovlivňovat okolí,…), ale hluboce promyšlenou metodou, která má podsunout člověku lepší přístup k vlastní úchylnosti. A úchylní, úchylní jsem komplet všichni. Pracujme s vlastními stíny, aby to tu nestálo tak za hovno.

Ma ucta.

Podle učení C. G. Junga je stínem naše podvědomí. Je to ta osobnost, kterou bychom nejraději nebyli, ale kterou se nakonec stát musíme, když chceme být celiství. Náš stín, tedy naší „temnou stránku“, prociťujeme velmi ambivalentně... více

Komentáře (0)