Arťom vjíždí na konečnou

recenze

Metro 2035 (2016) / Thanyss

Píše se rok 2010 a čeští čtenáři mohou poprvé sestoupit do hlubin moskevského metra, kde po nemilosrdné třetí světové válce přežívají poslední zbytky lidstva. Povrch je zamořený radiací a tudíž neobyvatelný, oblohu nahradily stropy tunelů a stanic. Člověk se zavrtal pod zem jako červ.

Musím přiznat, že první dva díly mě zase přespříliš neuchvátily, líbil se mi námět a pestrost stanic, ovšem místy jsem měla pocit, že autor plácá dohromady všechno možné, nemožné i nadpřirozené, až z toho vznikla kostrbatá směsice. I tak by byl nesmysl ponechat příběh nedovyprávěný a navíc jsem tajně doufala, že po Dmitryho Budoucnosti, bude Metro 2035 podobně vypiplané.

Vracíme se zpátky k Arťomovi. Ten si po hrdinné záchraně celého metra odpočívá na své domovské stanici VDNCh, jenže život v podzemí už pro něj postrádá smysl. Manželství s Aňou je slušně řečeno na pytel a tak se mladý muž vydává na povrch s vysílačkou na zádech a šplhá na vrcholky moskevských mrakodrapů a doufá, že v éteru zachytí lidský hlas. Důkaz, že nepřežila jen Moskva, ale další a další města. V Rusku, po celém světě.

Netrvá dlouho a najedeme na standardní metrovské vyprávění. Arťom se znovu vydává na cestu spletitým labyrintem tunelů v doprovodu našeho starého známého Homéra. Kupředu je žene fata morgana v podobě člověka na stanici Těatralnaja, který před lety zachytil jakési vysílání. Osvědčený model putování se rozjíždí na plné obrátky a čtenář se tak může těšit na další solidní nášup podzemního mikrokosmu. Kupodivu to všechno opět funguje na výbornou.

A je na čase to trošku vyšperkovat! Prvně začneme nenápadnou plísní, která ničí úrodu hub. Bez hub se do metra plíživě vkrádá hlad. Do toho Říše kuje pikle proti Rudé trase, Hanza se paktuje s Řádem a po povrchu se pohybují podivné a vyzbrojené terénní vozy a motorky, jejichž řidiči bez pardónu sejmou každého, kdo se neopatrně potuluje na moskevském vzduchu prosyceném radiací. A Arťom se jako vždy dostává do víru všech těch zběsilých událostí a proti své vůli se musí vracet i na místa, na něž nemá úplně nejpříjemnější vzpomínky. Pevně se něčeho chyťte, vážení, naše zrezivělá vlaková souprava vyjíždí ze stanice a nabírá rychlost. Možná to bude jízda poslední, ale rozhodně bude stát za to!

Jsem ráda, že oproti prvnímu dílu přestal Dmitry koketovat s nadpřirozenem a místo toho rozehrál paranoidní hru plnou lží, maskovacích a úhybných manévrů, polopravd a subjektivní pravdy, která se mění od stanice ke stanici. Metro je plné mýtů a jak se postupně ukáže, některé mají své reálné kořeny. Zbytky lidstva namačkané v tunelech a stanicích se ocitají na pokraji hladomoru, války i občanských nepokojů. Kotel začíná vřít. Nebude dlouho trvat a všichni si půjdou po krku. Mohli by se lidé spasit na povrchu, jak stále opakuje Arťom?

Metro 2035 je především jedna velká otázka: Jakou cenu má pravda?

Dmitry Glukhovsky si na toto téma vymyslel nespočetné variace a přimíchal do nich tisíce lidských životů. Co vše je jedinec ochoten obětovat pro pravdu? A jakou pravdu jsou ochotné akceptovat masy? Kolik podob může mít strach a kolik odvahy potřebuje člověk, aby z relativního bezpečí temnoty opět vyšel na nejisté světlo?

Musím říct, že závěrečný díl apokalyptické trilogie je tím nejlepším. Zcela bez debat. Příběh osekaný od zbytečných kudrlinek a kostrbatých nesmyslů, a přestože se místy přeci jen trošku vlekl, brzy si zase odkašlal a nabral vyšší obrátky. Je vidět, že Dmitry se se svým třetím dítětem z moskevského metra mazlil pořádně a do světa ho vypustil zcela připravené čelit čtenářově náročnému apetitu.

A kolik verzí reality jste ochotni akceptovat vy, než se váš mozek začne poroučet do říše zmatenosti a paranoii? Zkuste to zjistit.

---

Metro 2035 Dmitry Glukhovsky

Třetí světová válka smazala lidstvo z tváře Země. Planeta osiřela. Velkoměsta byla obrácena v prach a popel. Železnice rezivějí. Družice se osaměle potácejí na oběžné dráze. Rozhlas na všech vysílacích frekvencích mlčí. Přežili j... více

---

Komentáře (1)

Přidat komentář

---