Prach jsi a v prach se obrátíš. Nebo to bylo jinak?

recenze

Svět, jak ho známe, zanikl. Poslední zbytky lidstva přežívají v betonových silech pod zemským povrchem a jako semena čekají, až budou moci znovu vyklíčit na povrch. Hugh Howey ušel poměrně dlouhou cestu od Sila přes Turnus, aby stanul před nelehkým úkolem a důstojně zakončil svou postapo trilogii. Podařilo se mu to? Nebo se veškeré naděje obrátily v Prach?

To, co začalo jako jedna povídka a rozrostlo se do prvního románu o lidstvu sevřeném v obřích betonových válcích, se pomalu ubírá ke svému konci. Silo nás zavedlo do prapodivného mikrokosmu zdánlivě nekončících pater, v nichž přežívají desetitisíce osob. Pardon, oni nejen přežívají, ale vedou plnohodnotné životy. Radují se, pláčou, řeší malichernosti, tvrdě dřou… A umírají. Turnus nám oproti tomu ukázal sterilní a chladné prostředí administrátorů a jejich šílených plánů na kultivaci lidstva. Počítače převzaly úlohu bohů a rozhodují, kdo přežije a čí potomci jednoho dne opět spatří skutečné sluneční světlo. Prach spojuje obě předchozí dějové linie do jedné. Příliš mnoho otázek čeká na své závěrečné rozuzlení.

Rebelka Juliette ze Sila 18 je prostě nezmar. Jako starostka se věnuje všemu, jen ne tomu, čemu by se podle ostatních věnovat měla. Takže se rozhodne, že u základů svého podzemního domova vyrube díru skrz beton a železnou armaturu, aby se podívala, co najde na straně druhé. A ani potom se nezastaví. Kopání není nikdy dost. A když už jsme v tom, proč si to nenamířit třeba k Silu 17.

Mezitím v Silu 1 se naši staří známí snaží pomáhat svérázné starostce a astronomovi Lukasovi. Ale jelikož nečteme pohádku, začne se nám to i tady pekelně komplikovat. Navzdory nebesky čistému prostředí. Silo 1 působí oproti bratříčkovi číslo 18 značně odtažitě a neosobně. Vždycky, když jsem se do těchto míst vrátila, neopouštěl mě pocit vnitřního chladu, přestože Donald a Charlotte dokáží vzbudit vřelé pocity.

Prach je ucelené a konzistentní dílo a veta je po jakékoli povídkovosti. Autor poměrně slušně zvládá sledovat diametrálně odlišné linie příběhu, přičemž ty nemohou působit více protikladně. Svět Sila 18 je živý, pulsující, nervózní a nedočkavý. Silo 17 je tiché, vyčkávající a skrývající obavy. A Silo 1 je jemně bzučící a studeně mechanické. Možná to na první pohled může působit jako slušný maglajz, nicméně tomu tak v konečném důsledku není. Prapodivně to spolu souzní.

Pokud jste ovšem čekali odpovědi na veškeré své otázky, nebudete plně uspokojeni. Hugh si zřejmě ukousl větší sousto, než dokázal tak úplně zvládnout. Sice se opravdu snaží všechno uvést na pravou míru, některá vysvětlení však silně napadají na jednu nohu, některá šilhají a pár jich s rozpaky pocukává rameny. Téměř naprostá a přitom lidskou myslí řízená anihilace světové populace, kdy jsou přeživší zredukováni na několik tisícovek zahnaných pod zem na území USA, působí tak nějak přitažená za vlasy. Máte chuť se prostě vyškubnout a neustále opakovat otázku: „To jako vážně nikdo jinde na světě nepřežil? Jako fakt nikdo?“.

Závěr trilogie je možná o něco méně svižný nebo méně napínavý než třeba Silo, pořád se ale jedná o dobré čtení a já si užila každou stránku. Až mi vlastně bylo líto, že to celé končí.

Kultovní román Silo čtenářům představil fascinující a propracovaný postapokalyptický svět podzemních základen. Turnus vylíčil, co stálo u zrodu tohoto světa. A v Prachu, závěrečném dílu bestsellerové trilogie, se tento svět dobere... více

Komentáře (0)