Báječná kniha glosující báječným a inteligentním slovním humorem na téma „mág nemůže být žena“ (a zároveň „čarodějka nemůže být muž“).
Starý mág předá svoji kouzelnou hůl (potažmo svoje „mágství“) osmému synovi osmého syna, aniž by se přesvědčil, že je to opravdu syn, a 6 minut nato zemře. Jenže ona je to holka, Eskarina neboli Esk, a tím to všechno začne...
Místní čarodějka bábi Zlopočasná je zásadně proti mágům1) a rozhodne se ji zaučit jako čarodějku.
Esk je ale poněkud zvláštní2), a jak roste, brzy je nad slunce jasnější, že je nevyhnutelné poslat Esk na Neviditelnou univerzitu - univerzitu pro mágy, kam ovšem mají ženy vstup zakázán.3)
Osmiletá Esk s magií zatím neumí zacházet - ona „se jí děje“, takže o zajímavé situace občas není nouze.
1)
Bábi Zlopočasná se k němu rozzlobeně otočila. „Tak teď mě dobře poslouchej, kováři Gordo! (=Eskarinin otec) Ženská-mág se zase vůbec nechce líbit mně. Kouzla a čáry mágů nejsou určena pro ženy. Všechny ty hvězdy a knihy a ta jejich kometrie. Nikdy to nepochopí. Kdo kdy slyšel o mágyni? Čarodějnice - to je něco úplně jiného. Ty používají kouzla a síly pramenící ze země, ne z vesmíru, a proto se je taky nikdy neanučili muži. A co se týče zaříkávaček, ty jsou prostě takové, jaké jsou.“
2)
„Jenže magie má zvyk ukrývat se nízko při zemi a udeřit v nejneočekávanějším okamžiku - jako hrábě ležící v trávě.“
3)
„Kde je to psáno?“ ozvala se Bábi vítězoslavně. „Kde je psáno, že se ženy nesmějí stat mágy?“
Osrúhlovi proběhlo hlavou v rychlém sledu několik následujících myšlenek:
...nepíše se to nikde, ale všude se to ví.
...jenže pokud si pamatuji, tak mladý Simon tvrdil, že „všude“ je tak blízko „nikde“, že se rozdíl mezi tím skoro nepozná.
...ale je to skutečně impozantní žena, když zaujme tenhle postoj.(...)
...to asi nepůjde.
...třeba to půjde.
Kniha je psaná nádherným jazykem, s nadhledem a humorem. Chtěla jsem vybrat jen pár citátů, ale bylo TAK těžké vybrat jich opravdu jen pár...
Esk brzy přišla na to, že život v malé chaloupce je až zbytečně prostý. Tak například zjistila, že kozy nemají jména. „Ale ony by měly mít jména!“ prohlásila zapáleně.
„No, řekla bych, že se jmenují kozy,“ řekla Bábi trochu bezradně. Kozy mezi sebou používaly jména, to věděla, ale byla to jména typu „koza, co je moje matka“, „koza, co je moje dítě“, „kozel, co je vůdce stáda“ a tucet dalších podobných jmen, mezi nimiž nechyběla ani taková jako „koza, co je tamta koza“.
---
Čas pomalu utíkal, což je, jak všichni víme, jeho zaměstnání.
---
(Rozhovor Babi Zlopočasné a Esk:)
„Když už se nemůžeš jezdit na slonovi, nauč se jezdit aspoň na koni.“
„Co je to slon?“
„To je odrůda jezevce,“ odpověděla Bábi, aniž hnula brvou. Nezískala sis vou pověst přírodního znalce tím, že by každému přiznala, co neví.
---
Za zády se jí ozval zvuk, který zněl, jako když se trhá látka. Bábi usnula.
---
Babi Zlopočasná se vzbudila o půlnoci. V místnosti se nic nezměnilo, jen kolem lampy zatím vytvořily hloupé můry svůj vlastní planetární systém.
---
Hůl na ni dřevěně zírala.
---
Oproti Bábi, která se oblékala jako úctyhodný havran, Hilta Lapkozlová byla samá krajka a šála, samá barvička a náušnice, takže stačilo, aby pohnula rukama a ozval se zvuk, který zněl, jako kdyby z útesu spadla velká souprava bubnů i s majitelem.
„Tak povídej,“ začala Bábi. „Jak jde život?“
Druhá čarodějnice pokrčila rameny, a tak znovu shodila bubny z útesu, přestože se skoro ještě nevyhrabaly zpět.
---
Vždycky se jim podívej rovnou do očí, říkala jí mnohokrát Bábi, zaostři na ně sílu a oni sklopí pohled, protože nikdo nesnese pohled čarodějnice, kromě kozy, samozřejmě.
---
Esk se zamyslela. Pamatovala si, že kdysi náhodou pivo ochutnala a že jí připadalo tak trochu jako zboží z výprodeje.
---
„No, tak co? Je to možné?“ Eskiným hlasem byste se mohli v té chvíli oholit.
---
Univerzita si časem vypěstovala vlastní osobnost. Bábi ji cítila jako obrovské přátelské zvíře, které by se nejraději převalilo na střechu a nechalo se podrbat na podlaze.
---
Ty Věci byly odporné. Byly zlé. Ale když přišlo na poezii pohybu, měly půvab a ladnost skládacího lehátka.
---
Esk se rozhlédla po kruhu tváří, které by vyděsily i nekrofila, tváří složených z věcí, které vyhazují i rybáři.
---
Jsou bouře, které se tváří velmi teatrálně, jsou samý blesk a kovové dunění hromů. Tahle bouře se však zrodila v pustinách Kruhového moře a její jedinou ctižádostí bylo dopravit na zem co největší množství vodních srážek. Byla to bouře, která se vám snaží dokázat, že do sebe celá obloha nalila něco močopudného.
---
Ve vzduchu se také vznášel velmi charakteristický zápach Ankhu, který každému, kdo ho ucítil, vnukal myšlenku, že ho několik armád současně použilo jako pisoár a pak jako hromadný hrob.
---
Jednou z mála věcí, které voda nedokázala, bylo, že nestříkala a nebublala z chrličů, které lemovaly střechy. Mělo to jednoduchý důvod, všechny chrliče se totiž při prvních kapkách deště sebraly a ukryly v podkroví. Tam seděly pěkně v suchu, protože to, že je někdo ošklivý, ještě neznamená, že je i hloupý.
---
„Řekla mi, že zatímco používání magie dává lidem to, co chtějí, její nepoužívání jim dává to, co potřebují.“
---
„Taky bychom mohli v létě jezdit do tvého domku na mimoškolní praxi.“
„V životě jsem neslyšela, že by někdo jezdil na mimoškolní praxi. Co je to za zvíře?“
Čaroprávnost Terry Pratchett
Když se na Zeměploše narodí osmému synovi osmé dítě a je to také syn, dostává podle tradice do vínku kouzelnickou hůl a stane se z něho mág. Dcer se tento nepsaný zákon netýká, protože s ženami zeměplošská magie vůbec nepočítá. St... více