Červotoč.

recenze

Dočetla jsem Červotoče, kterého bych označila za svou divnoknihu roku.

Červotoč v sobě ukrývá velmi hutnou atmosféru jednoho domu na okraji jedné zapadlé španělské vesnice. Domu plném temných stínů a hlasů. Domu, v němž žije babička s vnučkou. Zvláštní babička s vnučkou. Babička promlouvá s hlasy, vnučka se vrací z vazby po incidentu v domě jejích bohatých zaměstnavatelů. A postupně zjišťujeme, že zdi domu jsou plná dalších děsivých tajemství.

Červotoč je označen jako feministický horor, a byť je atmosféra pochmurná, a místy možná i trochu děsivá, neřekla bych, že se jedná o horor (a když to říkám já, posránek roku, to už je co říct), navíc bych i dost polemizovala s přívlastkem feministický. Myslím, že výstižnější je označení 'sociální kritika společnosti', a to velmi zdařilá, protože sledujeme několik generací žen uvízlých v tajemném domě, jejichž smyslem života se stane boj s postavením bohatých a chudých, pomstou, pohrdaní muži, ale i (ne)dodržování tradic katolické víry. 

A pak přišel konec. Jakože cože?! To jako vážně? To to autorka nechá takhle?! No, k mé nelibosti nechá. Grrrrr. Ale co s tím naděláme, ani v životě není vše vysvětleno, že ano. A doslov? Ufff, tak teď bych potřebovala odpovědi na mé otázky o to víc!

Po přečtení jsem byla taková v rozpacích, protože kolem mě o knize lítala samá superlativa a já byla plná rozporuplných pocitů - takové to, kdy knize nemáte v podstatě co vytknout, přesto nad vámi visí mráček s 'ale'.

Všechny domy uchovávají historii těch, kteří v nich žijí. Tenhle stojí na kraji zapadlé španělské vesnice a jeho stěny vyprávějí o hlasech, jež se ozývají pod postelí, a o zmizeních, která se možná nikdy nevysvětlí. Sousedé se obo... více

Komentáře (0)