Když jsem psala o Smolném roku jako skvělém letním čtení, už jsem si na chatu chystala Chceme to, co máte vy.
Nebudu nic předstírat, do téhle knihy se mi ale zatraceně nechtělo! Proboha, vždyť má přes pět set stran! Kdo se s tím má číst? Už jsem odrostla letům, kdy jsem milovala knihy jako Annu Kareninu. Dneska jsem spokojená, když má knížka do tří seti stran.
No, přiznávám, není to hezká vlastnost. Takhle mi jistě utíká spousta úžasných titulu, jenže v dnešní uspěchané době – kdo by se divil?
Musel to být tedy zásah z hůry, že jsem se jen tak náhodou dostala k několika velice pozitivním recenzím, které mě nakonec zviklaly a já se pár dní na to balila na chatu, s touhle knížkou připravenou v kufru pěkně navrchu.
Londýnská ulice Pepys Road je jako každá jiná. Docela obyčejná – takových ulic jsou v Londýně stovky. Přesto je něčím výjimečná. Totiž svými výjimečně obyčejnými obyvateli a jejich každodenními životy.
Však ty staré domy na Pepys Road by mohly vyprávět!
Třeba o bankéři Rogerovi a jeho shopaholické manželce. Nebo o jejich maďarské chůvě, která se i přes své dobré vzdělání rozhodla dělat právě tuto práci. Nebo o polském zedníkovi Zbigniewovi a dopravním policistovi ze Zimbabwe. Mohly by vyprávět o starousedlici Petunii, která před nedávnem zjistila, že je nevyléčitelně nemocná. O pákistánské rodině vlastnící místní obchod, o mladém fotbalistovi ze Senegalu, který přijel hrát první ligu, nebo o známém, neznáme umělci a jeho asistentce.
Ty domy znají příběhy všech svých obyvatel. Znají jejich lásku, i nenávist, smutek a radosti, loučení, vítání, život a smrt. Jsou to tiší a nepozorovaní strážci lidských epoch.
Životy lidí z Pepys Road si plynou poklidně a spořádaně. Tedy až do dne, kdy se jejich osudy protnou v jednom jediném bodě.
V průběhu devadesátých let se cena nemovitostí v ulici rapidně zvýšila. Bylo by to fajn, kdyby tento fakt nevyústil v docela kuriózní situaci. Jednoho dne ráno našel totiž každý z obyvatel ve schránce pohlednici s obrázkem svého domu a slovy CHCEME TO, CO MÁTE VY!
Jaký dopad může mít tato věc na sousedské vztahy? Nebo vůbec, kdo tím ksakru co sledoval? Spousta otázek a žádné odpovědi.
Tedy tuhle knížku jsem si užila. Když jsem jí otvírala, nevěřila bych, že tak skvěle zapadne do mého vkusu! Když si totiž čtete o těch jednotlivých lidech, víc než knížka vám to připadá jako fotoalbum. Jako byste otáčeli stránku za stránkou a koukali se na jeden zmrazený okamžik z lidského života, za druhým. Děj vás pomalu vtahuje a zase pouští, dává vám nahlédnout do mnohých osudů a nechává vás, abyste si zbytek domysleli.
Stěně jako ty domy se pomalu stáváte tichými pozorovateli života.
S těžkým srdcem jsem tuhle knížku odkládala. Nakonec i po těch víc jak pěti stech stránkách se mi to zdálo krátké. Ta knížka má v sobě totiž takové to podobné kouzlo jako knihy Charlese Dickense nebo Wirginie Woolfové. Když čtete, musíte se na chvíli zastavit a zamyslet, vstřebat to a být unešení.
Já unešená jsem a to mi stačí, abych mohla říct, že je to skvělé dílo.
Chceme to, co máte vy
John Lanchester
Pepys Road je obyčejná ulice v Londýně. Každý dům, který zde stojí, se během sto padesáti let stal svědkem různých osudů – viděl narození, lásku, samotu, zoufalství a smrt, dobře ví, jak vypadají rozmary Štěstěny, co je bída a co ... více
