Kniha je určitě cenná pro neurology, psychiatry, psychology a příbuzné obory.
Má ale rozhodně svoji hodnotu i pro ne-lékaře.
Pokud jste ochotni prokousat se odbornými pasážemi (nebo je přeskočit), najdete tu řadu rozličných konkrétních lidských příběhů řazených systematicky podle jednotlivých nemocí.

Je to kniha pro všechny, kteří jsou otevření tomu pochopit, co se ve druhém člověku děje, vlézt si do jeho bot. Možná, že po přečtení knihy poznáte syndromy nemocí u lidí kolem sebe, u lidí na ulici - a pochopíte, že třeba nekomunikují nebo naopak pokřikují, šklebí se a nadávají (vám), protože jinak nemůžou. Neznamená to, že to začnete omlouvat nebo dokonce akceptovat - jen budete vědět, o co jde. A to taky není k zahození.

---

Autor se nezaměřuje jen na odosobněný popis choroby, je pro něj důležitý pacient jako celek. („moderní anamnéza používá povrchní fráze (trisomická albínka, 21 let). To je popis, který se hodí na krysu stejně jako na lidskou bytost. Aby se do centra pozornosti vrátil člověk - trpící, raněný, bojující člověk - musíme povýšit zprávu o případu na skutečný lidský příběh.“ Snaží se hledat příčiny nemoci, pochopit je a najít způsob, jak mu pomoci.
„Co se chorob týče: nesvádějí nás k otázce, zda bychom se bez nich vůbec obešli? Mám sklon považovat otázky, které choroba rozkrývá, za otázky základní.“

V úvodu každé ze 4 částí knihy autor stručně popisuje, o jaký problem se jedná a následuje několik konkrétních příběhů nemocných.
V 1. části Ztráty se setkáváme s lidmi, kteří mají nějaký neuorologický deficit - sledujeme příběh muže, který ztatil schopnost vidění celku, nepoznával lidi, ani sebe, pletl si manželčinu hlavu s kloboukem, nerozeznal botu a nohou, lékaře a bustu. Autor mu v rámci vyšetření podal růži z klopy. On ji vzal „jako by ji bral botanik nebo morfolog. „Asi 15cm dlouhé,“ konstatoval. „Útvar na konci je červený, má záhyby a je upevněn na dlouhém zeleném držáku.“
„Ano, to je přesný popis, a co myslíte, že to je?“
„To není lehké odhadnout.“ Vypadal bezradně. „Nemá to jednoduchou symetrii jako například osmistěn, ale může to mít svoji vlastní, vyšší symetrii...“
Jiný je příběh muže, jehož paměť se „zasekla“ v roce 1945 a nic novějšího si nepamatuje déle než pár vteřin. Myslí si, že je mu stále 19 let a všechny své vrstevníky vidí jako staré lidi.
Dáme čteme o ženě, která necítila své tělo zevnitř, o muži, který považoval svoji nohu za cizí - za kanadský žertík, který mu někdo hodil do postele, o muži, který chodil nakloněný do strany skoro o 20° a myslel si, že chodí rovně, o ženě, která vnímala jen vše, co bylo vpravo, o lidech, co vnímají jen slova a vůbec ne tón a mimiku a naopak lidech, co jim chybí schpnost porozumět slovům a vnímají jen gesta a tón řeči.

V 2. části Nadbytky se setkáváme s lidmi, kteří mají například tolik nekontrolovatelných svalových podnětů, že se projevují jako tiky, třas, záškuby, překotně mluví, žvaní, vymýšlí si, mají vášně, euforické stavy, nutkavé chování.

Třetí část Cesta hovoří o pacientech, jimž jejich choroba poskytla jakési přemostění, které potřebovali. Například smrtelně nemocné dívce pomohly její vidiny rodného kraje zemřít s klidem, protože „zažila“, kam patří. Nebo muž, který najednou měl zbystřené smysly, zejména čich a vidění jemných odstínů. Když to po nějaké době odeznělo, zůstal mu alespoň pro něj cenný prožitek téhle „animality“.

Nezajívavá není ani poslední čtvrtá část Chudí duchem, kde se autor věnuje lidem s velmi nízkým IQ a objevuje v nich jiná nadání, jiné vidění světa a řádu, než na jaký jsme zvyklí.

---

„Šel z jedné krize do druhé a všechny byly vyvolány jeho netrpělivostí, útočností hrubostí a nemístnými žerty. Jeho manželství bylo ohroženo, protože při sexuálním vzrušení se z něho doslova hrnula slova naprosto nevhodná - hovno, sraní, prdel a tak podobně. Nechtěl to dělat a snad to ani nevnímal. (...) Bubeník byl vskutku vitruózní a jeho náhlá, divoká extempore byla slavná. Vždycky vyrůstala z tiků, z bezděčných úderů do bubnu, které se staly jádrem nespoutané, nádherné improvizace.
Cítil jsem, že Ray není nenapravitelně propadlý své nemoci, i když se na ní určitým exhibicionistickým způsobem stal závislým. Navrhl jsem mu, abychom se po tři měsíce každý týden scházeli. Zkusíme si představit život bez Tourettova syndromu; budeme zkoumat (i když jenom teoreticky), co mu může takový život nabídnout, když choroba pro něj ztratí svou zvrácenou přitažlivost a on sám přestane vzbuzovat pozornost. (...) Ray ještě nebyl připraven vzdát se své choroby - těžil z ní nejrůznějšími způsoby podle možností, které mu poskytovala.“

„Hlavně chci ale zdůraznit nezištnou pomoc a velkorysost pacientů (v některých případech jejich příbuzných), kteří věděli, že jim pomoci nemohu, a přesto dovolili - dokonce mě povzbuzovali -, abych napsal o jejich životech. Věří, že jiní by se mohli poučit, mohli by pochopit, a někdy by možná i byli schopni pomoci.“

„Pani B., chemička ve výzkumu, prodělávala podivuhodnou změnu. Začala žertovat a vtipkovat, jednala impulsívně a ztrácela o cokoli hlubší zájem. Stávala se z ní povrchní žena. Nejprve to vypadalo na hypománii, ale byl to zhoubný nádor na mozku. (...) Pobavená lhostejnost, která se projevuje u těchto pacientů, není vzácná. Příznaky to nejsou vzácné, ale vzácné je, když o nich pacient ví. Takové vědomí je nemilosrdné, ale naštěstí mizí s postupující ztrátou osobnosti.
Takových případů mám hodně. Někdy opravdu nevím, alespoň v první chvíli, je-li pacient jenom veselý a šaškuje, nebo má-li schizofrenii.“

„Jsou to poruchy, které patří k nejzhoubnějším, lze si je jen velmi těžko představit a nikdo se ještě nikdy z těchto končin porušeného ducha nevrátil, aby nám mohl říci, jaké to tam je.“

"Kdyby jen mohl být chvíli potichu, kdyby mohl zastavit své věčné žvanění, kdyby mohl opustit prázdný svět svých výmyslů, pak by snad, pak by možná - myslí si pozorovatel - mohl vnímat skutečnost."

---

Muž, který si pletl manželku s kloboukem Oliver Sacks

V této knize, plné fascinujících a neobvyklých lidských příběhů, nás jeden z nejznámějších současných neurologů a psychologů uvádí do světa svých pacientů. Jejich životy, nemoci i odlišnosti popisuje s neobvyklou mírou empatie a p... více

---

Komentáře (1)

Přidat komentář

---

17.07.2017

InaPražáková

Mě ty odborné pasáže zajímaly a bavily stejně jako příběhové, ač jsem lékařským vzděláním nedotčená. Bylo by škoda je přeskakovat. Jinak souhlas, jen podle strohé diagnózy se člověk do druhého nevcítí a Sacks umí to vcítění předávat velmi nenásilně.