„Co budeš dělat?“ „Nevím.“

recenze

Opouštění rodiny a tzv. vylétnutí z hnízda je složité i pro mladé lidi se zázemím. S tím podporujícím. Pro lidi v ústavní péči se však jedná o krok do neznáma bez jistoty, že si mohou dovolit udělat chybu. Děti vyšlé z ústavní péče možnost příliš chybovat nemají. Za nimi už nikdo nestojí. Je na nich, jak se vypořádají s životem, na který jsou jen málo připravení. Náhle stojí sami.

Jedenáct příběhů mladých dospělých ukazuje pestrou paletu možností, jaké čekají po opuštění bran dětských domovů každého mladého člověka vyrůstajícího bez rodiny. I když existuje množství sociálních programů, startovací byty a jiné, nebylo tomu vždycky. Kniha mapuje i příběhy lidí, kteří po opuštění ústavu museli zamířit zpět do nefunkční rodiny, někteří skončili i na ulici. Spadli do dluhových pastí.

Vypravěči v knize jsou už za hranicí poznání světa venku a dokázali se vypořádat s nástrahami, jaké nečekali. Hledali pochopení a byli zneužiti. Každý však pomalu odvíjí svůj příběh jako provázek svázaný na několika místech. Reflektují zpětně své chyby a upozorňují i na díry v systémové péči. Některé už jsou napraveny a systém funguje lépe. Mnoho je však stále otevřených a propadají jimi mladí lidé, kteří si svůj osud nezavinili.

Jedním z nesilnějších momentů je vyprávění o příchodu každého do ústavní péče. Většinou byli se sourozenci odebraní. Jeden příběh vypráví i o dobrovolném ochodu z rodiny, který však trval kvůli nedostatku kapacit v ústavní péči tři měsíce. Tři měsíce žil se svou sestrou u otce, který se o ně nedokázal postarat a čekali na vykoupení. Jeden z vypravěčů zpětně soudí i nutnost svého odebrání ze sociálně slabé rodiny. Rodiče je milovali, ale na péči o ně nestačili. Zamyšlení dospělého muže nad tehdejšími možnostmi je chmurné, ale i inspirující.

Takto kniha pokračuje stále dál. Každý příběh ukazuje vytrhnutí z nevyhovujícího rodinného prostředí, zasazení do ústavní péče a postupný růst až do nutnosti zákonného odchodu ze zařízení. Pak jsou rozdíly v dalším životním výboji každého diametrálně odlišné. Někde zapracovala dobrovolná angažovanost pracovníků stavu, jinde obyčejné štěstí. Ovšem nemálo z nich si svůj osud vydřelo.

Když očima přejedete úvod knížky, který je poněkud nemastný a neslaný, byť věřím, že jej lidé z boru psali s upřímným nadšením, působí trochu jako úvod školního roku na běžné základní škole. Než člověk doposlechne větu, zapomněl její úvod. Profesionálně vedené rozhovory s mladými lidmi jsou o několik úrovní výše a skutečně „vytěžují“ příběhy ze všech možných úhlů. Je to velmi silné čtení a připomíná skutečnost, že v ústavní péči je nemálo dětí. Že každé z nich jednou dospěje a bude muset jít životem samo.

Tento skok někteří zvládnou bravurně, jiní se v hloubce utopí. Propadnou sítem až na dno. Proto je důležité si jejich příběhy stále připomínat a tato útlá kniha tomu dělá dobrou službu. Být z dětského domova není hanba a nikdy nebyla. A tito v mnoha případech malí velcí hrdinové si zasluhují především podporu. A to napříč celou společností.

Knížka Hejno bílých vran přináší poznání, že mladí lidé, kteří opustí „děcák“, jsou stejní jako jejich vrstevníci, snad více poznamenaní svojí minulostí, ale jsou to lidé schopní, ambiciózní, podnikaví. Vidíme kolem sebe spoustu m... více

Komentáře (0)