Každá nepředvídanost je předem vyloučena, vše je jasné a přehledné, o všechno je postaráno. Od počátku do konce, od narození do smrti.
Ve třech letech dostanete kabátek s knoflíky vzadu; v sedmi další, ten bude mít zapínání vpředu; v devíti kolo, pár let nato pilulku. Ve dvanácti vám přidělí zařazení a o něco později, když o to požádáte, taky manžela/manželku a nakonec i dítě.
Další záruky: jídlo pětkrát denně, střecha nad hlavou, stálé počasí; žádná bolest, žádné trápení. Má to jen jeden háček: nemáte na vybranou, v ničem; ale nevadí vám to, protože slovní spojení mít na vybranou vám nic neříká, neznáte ho.
Neznáte spoustu dalších pojmů, například sníh, kopec, sluneční svit nebo vánoční stromeček.
Nenapadne vás, že dřív to možná bylo jinak, a nikdo vám to neřekne. Pokud vás nevyberou za nástupce jediného člověka, který to ví, člověka, který byl vyvolen k tomu, aby nesl tíhu všeho, co existovalo v minulých a předminulých „předtím“. Jeden člověk v celém společenství, příjemce paměti.
Nakupování knížek pro děti je ošemetná věc. Nakupování knížek pro desetileté děti, které jste předčasně (a hlavně neprozřetelně) čtenářsky zmlsali, je ještě o dost ošemetnější. A nakupování knížek pro děti, které po tomhle chtějí „toho opravdického“ Orwella (o němž leccos slyšely při zachmuřených rodinných rozpravách), je čirá hrůza. Pravou čtyřiaosmdesátku jim ještě strkat nechcete; nejsou sice blbé, ale zatím přece jenom nemají dost zkušeností a znalostí, aby ji pobraly se všemi souvislostmi.
Takže brouzdáte po knihkupectvích, prohlížíte knížky a přepadají vás záchvaty zoufalství. Potom narazíte na titul, který podle anotace vypadá jako „orwelliáda“ pro děti. Zalistujete v něm, abyste se přesvědčili, že jste se v tomto úsudku nesekli a že ta věc za něco stojí nejen myšlenkově, ale i literárně. Bože, vypadá to, že jste to trefili... S hlubokým výdechem, že to máte za sebou, letíte k pokladně.
A pak čekáte, až se dostaví zkušenost. Dvojí: dětská a vaše. První výsledek: dítě knížku přečte za dva dny; a vypráví; přemýšlí, uvažuje, nadhazuje závěry. Druhý výsledek: přečtete to i vy a zjistíte, že jste dostali ještě o něco víc, než jste si mysleli: ještě víc myšlenkových rovin, ještě víc otázek, ještě lepší literaturu; a taky s tématem dokonale korespondující strohý, neokecávající a nezjemňující styl; jazyk, který ve své prostotě řeže jako nůž z damascénské oceli.
A pak už víte, že jste v tom přetopeném a agresivním světlem zářivek nasvíceném knihkupectví našli poklad. Že jste našli knížku, ke které se vaše dítě bude vracet, která se mu při střetech s realitou nejednou sama připomene, knížku, v níž bude opakovaně listovat, aby se přesvědčilo, že s tímhle už jsem se přece jednou setkal, knížku, u které se už teď těší, jak ji jednou vloží do ruky i svým vlastním dětem.
Pozastavíte se jenom nad jednou věcí: jak je sakra možné, že takováhle pecka se do češtiny překládá až dvacet let po prvním vydání...
Zkrátka a dobře: chcete-li dítě vyzbrojit proti jednoduchým pravdám (a ještě jednodušším řešením) a podpořit v něm zapáleného bojovníka proti zářným a ach, tak racionálně zaonačeným zítřkům, kupte tuhle knížku.
Jonas se zamyslel, jak asi bude takový život vypadat. „Takže procházky, jídlo a...“ rozhlédl se po policích na stěnách, „a čtení? To je všechno?“
Dárce potřásl hlavou. „Teď mluvíš o věcech, které dělám. Ale můj skutečný život je tady.“
„V tomhle pokoji?“
Dárce zavrtěl hlavou a položil si ruce na tvář a pak na prsa. „Ne. Tady, ve mně samotném. Tam, kde jsou vzpomínky.“
„Ve škole nám instruktoři vědy a techniky vysvětlili, jak pracuje mozek,“ vyhrkl Jonas horlivě. „Probíhají v něm spousty elektrických impulzů. Je jako počítač. Když se jedna část mozku podráždí elektrodou, začne...“ Zarazil se, protože si všiml dárcova výrazu.
„Co ti o tom vědí,“ pronesl muž trpce.
Dárce
Lois Lowry
Dvanáctiletý Jonas žije ve světě, v němž neexistují války, zločiny, strach ani bolest. Všechno je dokonale organizované, nikdo si kvůli ničemu nemusí dělat starosti, dokonce i povolání dostane každý přiděleno. Jonas se má stát „př... více
