Když se Lachenauerin pro něco nadchne, není s ní k vydržení. Horlí, horlí, horlit jen tak nepřestane. Tak jako tuhle v jednom hostinci:

„Hele, já vím, že v posledních dvaceti nebo kolika letech se za kultovní prohlašuje kdejaká blbina, ale tohle... každej se může potento z markýze de Sade... houby, tohle, tohle je mnohem, mnohem vejš! To je přesně taková ta věc, která má potenciál, aby ty lidi, co jim je dneska osmnáct, půl roku nemluvili o ničem jiným, a jak natrefěj na člověka, kterej to ještě nečet, tak aby mu to nacpali třeba násilím.“

„Jo, a pak ho z toho vyzkoušej; jestli jsou jako ty,“ děl by můj manžel, kdyby u toho byl.

Ti, co u toho byli doopravdy, mi sice přímo nedoporučili, ať se ráčím snést na zem, ale mysleli si – a říkali – svoje. Že takhle to už dávno nechodí, že lidi v tomhle věku už dneska žádná tříhodinová krasožvanění o knížkách neprovozují, že takové to jestli’s tohle nečet, tak nejsi tak úplně náš, takže s tím koukej něco dělat, to už prostě není. A já byla vykulená jako jojo a napadlo mě, že mají asi pravdu, protože jsou věci, o kterých vím opravdu pendrek; a není jich málo.

Ale znáte to: Že je vše marné? Já vím. Já se však nebiji jen kvůli nadějím.

Helena Skalická je čiré zjevení. Ale ne literární. Je to zjevení an sich. Paní, která žije v jakémsi jinde, které je však zároveň zatraceně tady. Všude, ve mně, ve vás, v tamhleté dámě, co právě kráčí do divadla na ušlechtilý kus, i v tamtom chlapíkovi, co se drbe v rozkroku.

Syrové, tvrdé, nevídané, šokující; to všechno by mohl říct zkušený recenzent. A nemýlil by se. Ale jakkoli jsou ty přívlastky přiléhavé, pořád to není ono. To správné ono ze sebe bohužel nevypotím ani já. Nejde to.

Ale povím vám aspoň něco: čtete tu knížku a říkáte si: „Famózní, geniální stylizace!“ Jenže pak zjistíte, že to není stylizace, nýbrž realita, a že si taková slova jako famózní nebo geniální můžete strčit za klobouk, protože jste s nimi akorát tak trapní. A čím dál tím víc padáte na kolena před realitou tak zběsilou a současně tak důstojnou, že něco takového svět neviděl. Protože svět je občas pitomý a nedívá se.

Tato knížka však není jen Helena Skalická. Je to stejnou měrou i Pavel Novotný, který vyprávění o té realitě nahrál (bylo toho celkem čtyřicet hodin), probral a zapsal; s autenticitou a jazykovým citem, jaké svět taky hned tak nevidí (ledy "drsného psaní o drsných věcech" jsou hodně tenké; troufne si na ně kdekdo, ale jen málokdo přejde se ctí). A ten svět by to měl honem napravit, měl by se honem začít dívat, protože by bylo poněkud nevkusné, aby někdo, kdo dokáže psát takhle, došel ocenění až in memoriam.

Sláva jim, sláva jim oběma, a vy si to hleďte přečíst a hleďte o té knížce mluvit všude, kam půjdete, protože jestli existují jedinečné a nenapodobitelné knihy, tak tohle je jedna z nich.

Na závěr malá ukázka aneb noční můra pro akurátní učitelky češtiny na penzi, jakož i mravokárce všeho druhu:

Třeba jak sme žrali ty psy. To si nemysli, kdyby mi někdo sáhl na Míšu, tak ten by byl okamžitě synem smrti! Ale tenkrát v tom sedmdesátým osmým, před starou kotelnou, tam prostě furt pobíhal takovej pes, furt někde něco čenichal a lezl nám děsně na nervy. A já řikám, kluci, kůrva, co ten pes tady furt dělá? A voni řikaj, neboj, dlouho tu už nebude, odpoledne bude na pekáči. Ale jak to provedete, kluci? A voni řikaj, drž hubu, Helo, uvidíš. A já pak musela na chvíli pryč, měla sem výjezd. A pak sem přišla zpátky do kotelny a jídlo bylo hotový. A mně to nedošlo, že žeru psa. Ale když sem to maso sežrala, tak voni na mě, hafhaf – to byl von! A já řikám, no, ale ten byl dobrej, kluci! A máte sádlo?
To psí sádlo se prodalo za tři stovky. Protože když měl někdo nemocný průdušky, tak měl z toho sádla hroznou radost, protože von se tim namazal, a hnedka mu bylo líp. A pak se to rozjelo ve velkym, jakmile se nějakej pes objevil na dvorku, kluci ho navábili na kostičku, píchli ho, stáhli, vykuchali, a šel na pekáč. Ale popravili sme takhle jenom asi osm psů, víc ne. Kluci to dycky upravovali jako pečinku, ani bys nepoznal, že je to pes. Protože ono je to něco jako vepřový, protože kluci to uměli tak udělat, že sis úplně myslel, že jíš vepřový.
A to samozřejmě nikdo nevěděl, co v tý kotelně provozujeme a co tam máme všechno ukrytý za tajný věci. Kosti se házely do kotle, pekáče i sádlo se dycky schovaly za prkna do šoustacího kouta. A když přišli třeba doktoři, tak takhle chodili sem a tam, dělali nosama a ptali se, co děláte, nevíte náhodou, kam zmizel ten pes, co tu běhal? A my na ně, nene, my nic. A byli sme vysmátý a voni se nikdy nedozvěděli, kdo ty psy popravil a upek, nikdy se nedověděli o těch pekáčích ani o tý šoustárně.
Ale s těma psama to jednou bylo fakt už úplně do nebe volající. Protože primář si jednou pořídil dvě gólie a my mu ty gólie vobě krouhli a sežrali. Protože prostě voni mu furt lítaly po dvoře a nedaly si pokoj. A já, klucí, co s nima provedem? A voni, neboj, Helo, ty pudou, ty pudou. A tak šly a moc nám chutnaly. Kůže se stáhly a prodaly jednomu odběrateli, kterej klukům dal za ty kůže peníze. To byl jeden zřízenec, kterej to sbíral, von si to pak vysušil, upravil a měl to pak u sebe v bytě jako trofej. Všechno to bylo úplně dokonale vymyšlený, všechno se nějak využilo nebo spálilo, kůže odpluly pryč z Kosmonos, sádlo se prodalo, kosti a vnitřnosti se spálily a z gólií nezbylo nic.

---

A to si pak můžeš řikat, co chceš Pavel Novotný

Tato kniha vznikla na základě audionahrávek jednoho překotného vyprávění. Promlouvá zde Helena Skalická, neobyčejně živelná a houževnatá bytost, pozoruhodná výtvarnice. Prožila toho víc než dost: kruté dětství, nesčetné pobyty v ú... více

---

Komentáře (3)

Přidat komentář

---