Dvě prázdná místa

recenze

Tento knižní tip je mířen nejen na čtenáře prvního dílu cesty za láskou, kterou Zuzana Holčíková oslnila nejednoho romanticky založeného čtenáře. Nicméně doporučuji přečíst Hru na druhou, abyste vztah Nely a Bena správně pochopili.

Dvě prázdná místa plynule navazují tam, kde se Nela s Benem zastavili. Dvě srdce se nadechla a pak umřela, aniž by jim Nela dala šanci. Ano, takový jsem z toho celého měla pocit. Zajímavé, jak si někdy sami zavíráme vrátka před něčím krásnějším a lákavějším, protože se prostě jen bojíme udělat ten pomyslný krůček ke štěstí.

Ocitáme se v okamžiku, kdy se oba synové naší Nely syny vydávají na hory. Nela je v takovém životním slotu, kdy se Benovi vyhýbá, jak může a s Romanou si prakticky dlouhé měsíce nevyměnily ani zprávu. Pro Nelu bylo lepší zapomenout – držet si odstup od toho, co jí přitahovalo i děsilo zároveň. Zároveň nastupuje do nové práce a se vším se sžívá – s místem, pracovním stolem i s kolegy, kteří umí být někdy dost blázniví (především pak jedna kolegyně)!

Život ale mnohdy nelze naplánovat podle svých představ, a tak se nakonec i Nela vydává z tichého městského bytu do zasněžených hor za svými dětmi. V hlavě jí míří několik myšlenek z otazníkem, neboť ta urputnost obou kluků v tom, aby za nimi přijela aspoň na víkend, byla až podivná. Od vystoupení z vlaku na mě dýchala opravdová horská atmosféra. Jako milovnice hor ve všech ročních obdobích jsem se musela občas i pousmát, neboť Nela jako horský typ úplně nevypadala a především pak jeden důležitý znak hor - zima – jí psychicky (a vlastně pak i fyzicky) dal hodně zabrat.

Že náhody v životě neexistují? No – o tom by se dalo dost polemizovat. Nela se na horách totiž nesetkává jen se svými syny, ale i s Romanou, jejím přítelem, ale především pak s Benem, na kterého se tak horlivě snaží zapomenout. Společně strávený čas na poněkud omezeném místě způsobí hned několik úsměvných situací. Kromě toho ale toto prvotně „šokující“ pomáhá Nele přehodnotit vše, co doposud brala jako správný krok.

Pokud jsme si v prvním díle zamilovali způsob myšlení Neliných kluků, v tomhle jim budete tleskat. Jejich touha po matčině štěstí je znát v každém jejich telefonátů či dialogu tváří v tvář. Ony totiž děti často cítí víc, než si myslíme, že cítí. A tak klobouk dolů před Matějem, který v tu jednu správnou chvíli vyřkl to jediné důležité. A to takovým způsobem, jakým to nedokázala ani Nela s Romanou.

Autorčin styl psaní se od prvního dílu až tolik nezměnil, i když pár změn jsem z textu vycítila. Plynuje navazuje na konec prvního dílu, který byl čtenářsky prostě „nedostatečný“. Otevřené pocity, které ve vás kolují po dočtení, tak měly naději na pořádný konec. Autorka začala dost abstraktně, hodně popisných částí způsobilo, že jsem měla problém se do příběhu tak říkajíc zažrat. To neznamená, že tyto popisy zároveň neměly sílu. Popisy prostředí, citů, myšlenek – na mě Dvě prázdná místa působila jako taková cesta k uzavření – uzavření vlastního příběhu, tématu a závěrečného uvědomění. A to nejen ve vztahu k Benovi, ale i k Romaně, se kterou toho Nela měla hodně nevyřčeného. Protože – jaká je role matky dospělého syna, který si za své city zodpovídá sám? Zlepšily se o dost dialogy mezi hrdiny i mezi Nelou a právě i Romanou. Čtenářsky bych ale uvítala více zvratů a situací, které by patřily jen Nele a Benovi. Tomuto příběhu by prostě slušelo více stran, ale i tak po přečtení budete dlouho přemýšlet nad tím, jak vlastně láska funguje a jak je někdy těžké se k ní oči zpříma a bojovat.

Volné pokračování knihy Hra na druhou (Autreo, 2020). Od jejich posledního rozhovoru uplyne nějaký čas. Čas, kdy se Ben i Nela vydávají každý svou vlastní cestou. Několik následných událostí však dokáží, že všechny cesty jsou p... více

Komentáře (0)