Ohledně atentátu na Heydricha jsou moje znalosti ostudně děravé. Slibně také vypadal avizovaný postmoderní styl psaní se vstupy autora do knihy a sledování tvůrčího zápasu a postupného vzniku knihy.
Takže jsem se na knížku těšil.

Binet v románu nepředstírá, že je historik a struktura jeho zápisů také vlastně připomíná mnohem víc blog nadšeného laika než ucelenou literaturu faktu. Na tom by nebylo nic špatného a příběh o tom „jak jsem se nořil do osudů hrdinů a co to pro mě znamenalo ve vnímání vlastního života“ by mohl být určitě čtivý, zvlášť když ho píše talentovaný vypravěč, který dokáže vdechnout historickým situacím život - scény útoku na mercedes nebo zoufalého odporu v kryptě jsou popsány působivě a dokážou zasáhnout.
Jenže to Binotovi nestačí. Rozhodl se, že si vyrovná účty s celým žánrem historického románu.
No a právě v tom selže. A to zejména tím, že se dopouští všech těch prohřešků, proti kterým ve svých komentářích tolik brojí. Třeba jak kritizuje autory, že do historických románů vkládají přímou řeč - a sám to pak zhusta dělá. Vyčítá romanopiscům používání klišé, ale když dojde na jeho vlastní příběh, tak je to kolikrát tak schématické, až je z toho přemýšlejícímu čtenáři stydno. Nejlíp je to vidět na postavě zrádce Čurdy. Z té totiž odstranil všechny aspekty, které by mohly narušit černobílý obraz hanebného arcilotra. Popsal ho jako dobrodruha (nepravdivě), který veřejně chválil Říši (svědectví, které to říkají, jsou doložitelně falešná) a který zradil pro peníze (což také není pravda - před svojí zradou posílal nejprve udání anonymně). A čeho touto deformací pravdy Binet dosahuje? No přece toho, že z Čurdy udělá typizovanou postavu amorálního padoucha, který je protipólem kladných hrdinů - neživotný příběhový stereotyp jak z filmů s Brucem Willisem. No prostě klišé jako hrom!

Tak jak to u sebestředných lidí někdy bývá, Laurent Binet neprokazuje přílišnou schopnost se vcítit do pocitů jiných - vnímal jsem to zejména u popisu prezidenta Háchy. Hácha je jistě kontroverzní postava a při čtení jeho ponížených suplik směrem k nacistům (do Berlína i na Pražský hrad) je těžké se ubránit znechucení. Ale myslím si, že člověk nemusí být mistr světa v empatii, aby dokázal pochopit, do jak emocionálně náročné situace se v Berlíně dostal - starý, politicky nezkušený, unavený člověk čelící německé přesile (vojensky i u jednacího stolu), potenciálně odpovědný za mnoho lidských životů. Ta tíha okamžiku se mně zdá zjevná - ne tak mistru Binetovi, který Háchu označí za „pitomce“, tím je to pro něj skončeno a může se v dalších kapitolách zase věnovat pitvání vlastních pocitů nebo sepisování pikantních historek z návštěv veřejných domů.

Na několika místech nám Binet říká, že cítí, že jeho život je nicotný proti Gabčíkovi s Kubišem, jinde zase lituje, že nemá víc prostoru pro popsání více zajímavých osudů z protinacistického hnutí. To zní sympaticky. Jenže jen do chvíle, než si uvědomím, kolik času sám sobě věnuje. Deklarovat, že můj život je nudný a život parašutistů mimořádně zajímavý a přitom věnovat sám sobě víc kapitol než Gabčíkovi s Kubišem dohromady ... to mně přijde dost falešné.

Sestavit celkový portrét Heydricha na základě různých střípků z jeho života a popisovat atmosféru nástupu nacismu pomocí drobných, zdánlivě nedůležitých, detailů je zajímavý nápad (fungují tak třeba reportáže Mariusze Szczygieła), ale Binet se bohužel věnuje hodně takovým těm prvoplánovitě atraktivním věcem - návštěvy nevěstinců, nevěra manželky - jako by si netroufl jít víc do hloubky a cílil spíše na čtenáře zvyklého na bulvární zprávy.

Neodpustím si poznámku na závěr: Největším zločinem nacistického režimu bylo, že celou skupinu osob (zejména Židů, ale nejen jich) dehumanizoval - tedy zbavil je jejich lidské osobnosti a považoval je hromadně za „vřed“ nebo „nádor“. Celá tato kniha se nese (zcela správně a logicky) v duchu oprávněného pohrdání nacismem. Přesto se Binet neštítí všechny německé občany, kteří žili v Čechách už od Přemysla Otakara II., označit za „sněť“. Jako by mezi nimi nebyli žádní dobří a společnosti prospěšní lidé. Jako by celé generace vinou Hitlera a Heydricha patřily do jednoho pytle - a to retrospektivně 700 let dozadu.
Jak vidno, zajímat se o historii ještě neznamená se z ní poučit.

---

HHhH Laurent Binet

Je květen 1942 a výsadkáři Jozef Gabčík a Jan Kubiš se připravují na cíl operace Anthropoid: zabít Reinharda Heydricha, zastupujícího říšského protektora Protektorátu Čechy a Morava, „pražského kata“ a „blonďatou bestii“. Druhého ... více

---

Komentáře (3)

Přidat komentář

---