Holčička se žlutou "šerifskou" hvězdičkou

recenze

Dítě s hvězdičkou (2012) / MartinaF

Malou Elsu něco vzbudilo. Obuje si trepky, vezme s sebou svoji oblíbenou hračku a jde do obývacího pokoje. Tam zastihne svou babičku, jak si prohlíží staré fotografie. Posadí se jí na klín a po chvíli jí babička vypráví příběh, který se odehrál za války jedné holčičce se žlutou "šerifskou" hvězdou...


Komiksy moc nečtu. A nečtu také knihy o válce. Ale protentokrát jsem udělala velkou výjimku a nelituji. Knihu jsem dostala do ruky s tím, že si to mám přečíst, že je to nádherná knížka, ale smutná. A ano, byla nádherná a taky byla smutná. Vždyť utrpení ve válce žádný smích nikomu nepřinesl.

Malá Duňa je děvčátko z běžné francouzské rodiny. Má kamarády, všichni ji mají rádi. Ale jen do té doby, než jí tatínek na kabát přišije žlutou židovskou hvězdu. A najednou je sama, každý se k ní obrací zády, nikdo se s ní nechce bavit.


Duňa zpočátku nechápe, proč se k ní tak lidé chovají, nakonec přestává chodit do školy a maminka s statínkem ji učí doma a i když to měli těžké, drželi při sobě. Jenže pak byli rodiče odvedeni do pracovního tábora. Pro malou dívenku to bylo velmi traumatizující, protože přišla najednou o oba rodiče a netušila, jestli jsou naživu nebo ne.

Duni se ujali sousedi, ale v rámci bezpečnosti odjeli pryč na venkov. I to bylo pro Duňu těžké, musela si změnit jméno a sousedce musela říkat maminko. Nakonec na venkovně byla v rámci možností šťastná.

Neumím si představit, že bych měla být odtržená od svých dětí, bylo by to, jako kdyby mi vytrhli srdce z těla. O to víc to musí být traumatizující pro děti, kdy se jim jejich pevný svět v podobě mámy a táty roztříští na milion kousků. Dunin příběh patří k těm víceméně šťastnějším, ale co těch dalších 11 400 dětí, které byly zavražděni ve Francii během druhé světové války? A nejen tam?

Zpracování knihy je velmi podařené a vzájemné prolínání minulosti s přítomností vystihovalo přesně tu správnou atmosféru - smutnou, temnou, těžkou.


Příběh vypráví babička své vnučce Else, která si prohlíží staré fotografie z dětství. A tím, že nedokázala říct svým dětem o válečných hrůzách, otevírá své vzpomínky dívence, která by jí jakoby z oka vypadla. Možná proto, že čas rány trochu zahojí a možná je toho času potřeba více, třeba právě dvě generace, aby mohlo vyprávění vyjít na světlo.

Je velice přínosné, že vychází i knížky s touto tématikou a důležité je se tomuto tématu nevyhýbat. A taky záleží na autorovi, jak s příběhem bude zacházet, zda jemně či násilně. Tato kniha je správnou volbou pro mladší děti, aby věděly, že existovala nejen druhá světová válka a holocaust a přímo vybízí k diskuzi.

Píše se rok 1942 a Duňa má dojem, že válka skončila. Tatínek se vrátil domů, a i když Francie vlastně prohrála, všechno vypadá docela dobře. Ale jen do té doby, než otec přijde domů s tím, že budou všichni muset nosit na kabátě „š... více

Komentáře (0)