Hon na Vittry

recenze

Hon na vittry (2020) / Nikolaoss

POZOR! Pokud jste nečetli první díl, může vás v úvodu článku níže zaskočit nějaký ten spoiler.

Druhý díl navazuje přesně v místě, kde první skončil. Ani se mi nechtělo věřit, že od začátku celého příběhu uplynuly v knize pouhé dva měsíce, kolik se toho už stačilo stát. Vojsko lidí dobylo hrad Salajak a nyní se v něm zabydluje. Staví ohrady pro zajaté vittry a přeživší honí v tunelech pod hradem. Lidé vedou doslova vyhlazovací válku proti vittrům. Po dobytí Salajaku začíná být jasné, že nejde vůbec o nestvůrnost vitter a jejich lidožroutsví ale spíš o zásoby stříbra ukryté v chodbách pod Salajakem a v propasti Jarmaland. O ty by lidé moc stáli, hlavně ti, kteří zpunktovali válku proti vittrům. Prostí vojáci stále věří, že vittrové jsou lidožrouti, i když se v jejich zásobárnách nenašlo nic než rostliny a houby. Mnoho lidí přišlo ve válce o své kamarády a blízké a chtějí pomstu. Kdo je ale ten, kdo za všechno může? Kdo je skutečným nepřítelem?

…

Na stránkách knihy Hon na vittry pan autor předkládá další osudy hrdinů známých z prvního dílu a taky některých nových. Setkala jsem se opět s mahrou Ristin, princem Dhorem, bratry Eggovými, Lovisou a jejím hadem Storsim, Gabrielem Grauem a dalšími.

Předností knihy – teď už vlastně série - je nejen autorův cit pro stupňování napětí, ale i prostředí, které pro svůj příběh zvolil. Lidi v honbě za bohatstvím a pomstou nebo prostě jen ze zvědavosti jsou schopní vlézt opravdu všude a pan autor jim tedy dopřál prostředí vskutku nehostinné, které objevitelům zadarmo nic nedá. A tuhle nehostinnost dokázal v Honu na vittry krásně vytvořit a zdůraznit – poslal své hrdiny do Jarmalandu. Propasti, která se černá pod hradem Salajak a je tak hluboká, že na jejím dně se prý nachází říše samotné Hel.

Od knihy jsem měla velká očekávání a ráda říkám, že byla naplněna beze zbytku. Potěšila mě hlavně skvělá atmosféra při propátrávání propasti Jarmaland – děj knihy se odehrává převážně tam, i když kapitoly slečny Lovisy mě vracely nahoru do hradu. Postavy do hloubi země vstupují v několika místech a objevují netušené hloubky propasti a podivné bytosti, které tam žijí. Situace, které se jim tam dějí, mě držely u knihy a krátké kapitoly, v nichž se jednotliví aktéři střídali, zrovna tak. Pan autor kapitolu zakončuje vždycky v nejnapínavějším okamžiku a tak jsem neměla na vybranou, prostě jsem musela číst dál, abych se dověděla, jak to s tou kterou postavou dopadne. Na první pohled by se mohlo zdát, že je těchto jednotlivých kapitol z pohledu konkrétní postavy hodně a přibývají, jak se skupinky rozdělují a dostanou se v Jarmalandu každá jinam. Pan autor opravdu sleduje všechny důležité. Přehlcenost však nehrozí, protože všechny postavy zažívají napínavé věci. Žádná z postav a jejích kapitol nebyla vycpávková. Pan autor netrpí potřebou cpát do příběhu zbytečnou omáčku a tak se pořád něco děje, příběh se svižně posouvá a napětí se stupňuje.

Pan autor si podržel svůj jednoduchý a strohý styl z prvního dílu. Stále si však stojím za svým, že se k příběhu perfektně hodí a v druhém dílu snad ještě víc. Při popisování událostí v propasti si neumím představit jiný styl, barvitější nebo podrobnější. Právě tou strohostí se ještě zvýraznily dramatické situace a lépe na mě působily. Obzvlášť při popisování tvorů, kdy mi bylo sice ledaco sděleno, ale spoustu podrobností jsem si mohla taky domyslet po svém a to mám ráda. Napětí, kdy hrdinové putovali (občas i) ve tmě po skalních stěnách a často mezi sněhem a ledem, bylo skutečné. Dole se navíc pohybovaly skupiny postav, které se vzájemně chtěly zlikvidovat a k tomu ještě musely neustále očekávat nebezpečí ze strany neznámých obyvatel propasti. Lidé netušili vůbec, co tam žije a jestli je to nebezpečné. K dovršení všeho mnozí z nich objevují i pravdu, která nemusí být příjemná a dokáže hodně překvapit. Někteří totiž nejsou takoví, jak se na první pohled zdá.

Některé z lidských postav se pěkně vybarvily a ke slovu se dostávaly věci jako zrada, pomsta, touha po majetku a chuť získat ho za jakoukoli cenu, včetně vyvraždění nevinných bytostí a lidí, kteří znali pravdu. Hlavní hrdinové najednou přicházeli na to, že nestvůry z propasti a vittrové možná nebudou to nejhorší, co je na severu potká. Pan autor své hrdiny nešetří. Horké chvíle zažívají dobří i zlí, vittrové i lidé. Během války a událostí bezprostředně následujících se hroutí mnohé ideály a sny hrdinů a do popředí se dostává nepříjemná pravda. Často také přijde hrdinům pomoc z nečekané strany a díky tomu je možné si položit otázku kdo je vlastně v příběhu netvorem nebo co stvůru dělá stvůrou? Oceňuji i fantasii autora při vymýšlení života, který osidluje propast a jeho zapojení do děje. Nebylo to ani přehnané, abych měla pocit, že tam mermomocí cpe nějaké stvůry ani nedostatečné, aby se zdálo, že jsou hrdinové na nedělním výletě.

V mysli postav se autor ani nadále nenoří nijak hluboko. Jejich povahy a myšlenky jsou vykreslené jen potud, pokud se to do příběhu hodí. Minulý život a motivace k cestě na Salajak už jsem znala z prvního dílu a pan autor na ně sem tam odkáže. Hlavní změny v myšlení a konání postav se tedy odehrávají především na základě nutnosti čelit nebezpečenství v propasti nebo poznání pravdy v tom, kdo je jaký a jaké motivace skutečně k válce vedly. Nemám ale pocit, že by poznání postav bylo nedostatečné a že by mi něco v tomto směru chybělo.

Celkově knihu hodnotím velmi vysoko. Je to příjemná, lehká fantasy s netradičního prostředí s bytostmi, které člověk v jiných knihách nepotká. Čtení jsem si užila a podle toho, jak si autor nastřelil, se na další díl už moc těším. Knihu všem milovníkům oddechové a přes to zajímavé literatury ráda doporučím. Je ale nutné přečíst nejdřív první díl (Bitva o Salajak), protože děj druhého na něj přímo navazuje.

Bitva o hrad Salajak proběhla, ale boj proti vittrům nekončí. Mnozí z nich po bitvě utekli do propasti Jarmaland, do říše temnoty a životu nebezpečných bytostí. Vitterská bojovnice Ristin a princ Dhor, kteří jen o vlásek unikli sm... více

Komentáře (0)