Knihy Cormaca McCarthyho jsou všeobecně známé pro sovu krutost, surovost a naturalismus. Po přečtení jeho nejznámějších a novějších knih Cesta a Tahle země není pro starý si můžete říct, že „horší“ už to snad být nemůže. Starší díla velikána moderní americké literatury ale ukazují, že může, a to o dost. Westernový Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě z roku 1985, pátá kniha autora, je toho jasným důkazem. A jeho ostatní díla překonává nejen na škále brutalit.
Kniha se odehrává mezi lety 1849 a 1850 okolo hranice mezi Texasem a Mexikem. Těsně po Americko-mexické válce tu panuje chaos. Toho využívá Glanton, který se svým pověstným gangem křižuje vyprahlé pohraničí jako lovec skalpů. McCarthy sleduje osud bezejmenného kluka, který utekl ve čtrnácti letech z domova v Tennessee a po pár letech toulání se dostává do Texasu a přidává se ke gangu Johna Glantona. S každou další kapitolou je jasné, že děj tu je v zásadě vedlejší. Příběh se neodvíjí lineárně, ale spíš v jakýchsi cyklech. Glanton podnikne hned několik výprav, kterých se účastní i kluk. Pokaždé jde o násilí, násilí a zase násilí. Jednou spolu se svými společníky vyvraždí indiány a podruhé zase jiní indiáni skoro pobijí všechny Gantonovi muže.
V knize se setkáme s mnoha většinou pochybnými postavami, jde o ostřílené zločince, vrahy, primitivy. Mezi nimi vyčnívá ústřední postava románu, a to tajemný soudce Holden, který je Glantonův hlavní souputník. Robustní holohlavý muž je odborník snad přes všechny obory od přírodovědy po filosofii, ale je stejně jako všichni ostatní nelítostný vrah. Jen mezi jeho oběti patří spíš než indiáni malé děti, nejlépe děvčata. Holden opředen mystickou aurou, esence dokonalého spořádaného koncentrovaného zla patří určitě mezi ty nejstrašlivější literární postavy vůbec.
Keř ověšený mrtvými dětmi, useknuté vyschlé hlavy co se jen tak povalují po poušti, hejna kondorů… Krvavý poledník je sledem bizarních a krvavých scén jak z noční můry nebo nějakého apokalyptického výjevu. McCarthy popisuje toto šílenství dvěma srovnatelně působivými způsoby. V prvním případě se v deskripci brutalit neskutečným způsobem vyžívá a popíše každou ránu a nářek. Sebenechutnější záležitost je brilantně skoro až poeticky popsaná. Nebo neštěstí jen suše konstatuje. Například: „Tři dny poté narazili u řeky na tábor mírumilovných Tiguů a do jednoho je povraždili.“ (str. 182). To je vše a dál se tím cynický autor nezabývá, čas od času jen dodá typické a čtenářům Cesty dobře známé „A jelo se dál.“
Násilí je zkrátka tolik, že už ani nestojí za to jej popisovat. V Krvavém poledníku neexistuje žádné dobro ani zlo. Indiáni páchají stejné zločiny jako běloši stejně jako Mexičané. V drsném světě snad nikdo nemůže být dobrý a ve světě Krvavého poledníku skutečně (snad kromě kluka a jednoho blázna, blba, kterého vozí jeho bratr v kleci) nenajdete postavu, která by nebyla negativní. Násilí, bezmoc a zlo jsou všudypřítomné a nám nezbývá nic jiného než se s tím smířit. Jak říká soudce Holden: „Válka je Bůh.“ (str. 259).
Byla by ale škoda, aby ve stínu westernových brutalit nevynikly další aspekty díla. McCarthy si totiž uvědomuje, že divoký západ není zdaleka jen o lidech. Člověk a jeho starosti jsou vlastně hrozně malicherné v porovnání s okolní mocnou a věčnou přírodou. I v případě krajiny jsou popisy originální a přímo vybízí k barvité imaginaci čtenáře („… a v hořečnaté krajině vykvétaly staleté agáve jako výplody choré mysli.“ (str. 172), a podobně). Divočina díky neobvyklému jazyku působí jako z jiného světa, skoro nadpřirozeně. Metaforická přirovnání navíc působí v ostrém kontrastu vůči chování a vyjadřování nevzdělaných zločinců, kterých je západ plný. Lidé se skalpují, střílejí, probodávají, lynčují, ale to se rozlehlých plání, pouští a hor vůbec netýká.
Násilí i exotická příroda se skvěle doplňují a společně tvoří plastickou mozaiku nefalšovaného divokého (jiho)západu. A to nejen díky McCarthyho literárním umu. Autor si dal záležet, aby byla kniha co nejvěrnější minulosti, Glanton stejně jako soudce Holden jsou skutečné historické figury. Atmosféru dokreslují i desítky španělských slov (na konci knih je malý slovníček) a frází (když mluví Mexičané) a z jiných knih už dobře známá autorova specialita: neuvozená přímá řeč. Na své si přijdou i milovníci map, klukova spletitá cesta po Americe je podrobně zakreslená.
Ať už vám jedinečný styl Cormaca McCarthyho sedne hned napoprvé nebo se budete počátku knihou obtížně prokousávat, bude to každopádně zážitek. Kniha na jedné straně popisuje uvěřitelný divoký západ a při tom je tajemná, mystická, a plná témat, která stojí za zamyšlení. Po přečtení Krvavého poledníku se navždy změní nejen váš pohled na osídlování Ameriky, ale možná i na lidstvo samotné. I když pár měsíců po dočtení posledních řádek zapomenete spletitý příběh i jména hlavních postav, vsadím se, že na agáve jako výplody choré mysli nebo na povražděný kmen mírumilovných Tiguů stejně jako na spoustu dalších šílených výjevů jen tak nezapomenete. A jelo se dál.
Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě
Cormac McCarthy
Když v roce 1985 vydal Cormac McCarthy svůj pátý román Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě, dočkal se pouze vlažného a rozpačitého přijetí. Postupem času však zájem čtenářstva i kritické obce narůstal a v dnešní době s... více
