I papež má tělo

recenze

Papežův penis a jiné básně (2014) / Zdeněk Brdek

Tělo je jedna z nejdůležitějších existenciálních daností, neboť je to jeden z hlavních zdrojů informací o světě, v němž se vyskytujeme. Smyslové počitky na nás dotírají na každém kroku, je v podstatě nemožné se jich zbavit. Do značné míry (i když ne bezvýhradně) zkrátka existujeme jako těla.
Možná bude laskavý čtenář souhlasit, že předešlá konstatování jsou poněkud nic neříkající – vždyť důležitost naší tělesné situovanosti do tzv. vnějšího světa se zdá být celkem samozřejmá. A snad právě proto vznikají některá umělecká díla, jež se pokoušejí tuto zautomatizovanou samozřejmost určitým způsobem nahlodat, vykolejit či narušit. Jedním takovým je i výbor z básnické tvorby Američanky Sharon Oldsové, nositelky Pulitzerovy ceny za rok 2013. Pořídil jej Milan Děžínský ve spolupráci s Yvetou Shanfeldovou a pod názvem Papežův penis a jiné básně vydal před pár lety brněnský Host.
Oldsová (narozena 1942) debutovala na samém začátku 80. let a hlásí se k zakládajícím postavám americké poezie, jako jsou Walt Whitman nebo Alen Ginsberg. Vydala přes dvanáct titulů a zdá se, že Děžínského výbor je poměrně reprezentativní. Rozdělení do čtyř tematických oddílů funguje, protože ukazuje několik různých poloh básnířčiny tvorby. Také celková formální úprava knihy je velmi příjemná (jak už bývá u Martina T. Peciny dobrým zvykem), a to včetně černobílých fotografií výtečného Ivana Pinkavy.
Jako nejvíce dekorativní se mi jeví třetí oddíl, což je docela paradoxní, neboť jeho tématem je sexuální styk, tedy tělesný fenomén par excellence. Onen dekorativismus je ovšem zcela relativní, jelikož Oldsové poezie je celkově velmi přímočará a ve své ochotě k přímým pojmenováním někdy až surová. Prozaické zaměření a sklon k nezúčastněné deskripci ji činí na jedné straně čtenářsky srozumitelnější, ale na druhé straně také jaksi bezohlednější.
Patrné je to především na prvních dvou oddílech, v nichž jsou tematizovány rodinné vztahy – jednak k majetnické matce, jednak k vlastním dětem. Jestliže je básnířčin vztah k matce chladný, nesmlouvaný a až fyzicky objektový, nepůsobí to až tak nepatřičně (vždyť generační odstup dětí od rodičů je docela dobře pochopitelný). Ovšem jiné je to v případě vztahu rodičů k potomkům; tam je nesentimentálnost více překvapivá. Ne že by básnířčina hrdinka nechovala ke svým dětem žádné city, jen je jakoby dokáže uzávorkovat, odstoupit od nich a „objektivně“ je popsat (podobně jako k fotografovaným předmětům přistupuje Pinkava). A klíčovou roli v tom sehrává právě zmiňovaný fenomén těla.
Básnický subjekt se totiž k dětem často vztahuje prostřednictvím tělesnosti: všímá si, jak ji (stárnoucí matku) dcera střídá v atraktivnosti nebo jak se ze syna stává muž. Působivé je také to, když reflektuje momenty, kdy se na dětech dopustila nějakého násilí. Brutalita a smrt jsou pak zastřešujícím tématem čtvrtého oddílu, v němž je lidský druh vyobrazen jako esenciálně krutý, nevyhnutelně generující utrpení nejen nepřátel, ale i svých nejbližších. Lidský život se pak s odvoláním na jednu báseň může jevit jako neprošlápnutá bota, kterou nás kdosi nutí nosit. Přičemž se jaksi ještě očekává vděčnost za to, že nechodíme bosí.

První básnický výbor z díla významné americké básnířky, jejímž pracovním nástrojem je živý, metaforický jazyk i čtenářsky přístupná forma. Působivá poezie zaujme plastickou obrazností a otevřeností, s nimiž autorka tematizuje s... více

Komentáře (0)