Tělo a tělesnost v proměně věků

recenze

Panta rhei, byla kdysi shrnuta důležitá Hérakleitova myšlenka, vše plyne a nic netrvá. Podle tohoto předpokladu se všechno na světě neustále proměňuje, a to i takové záležitosti, u kterých to není na první pohled patrné. Zdálo by se třeba, že lidské tělo se v průběhu věků ve své podstatě nemění. Ano, jeho fyzická podoba zůstává skutečně bez výraznějších změn, nicméně prožívání a vnímání těla ze strany jedinců i společností se historicky různí. Tak i tělo má své specifické dějiny.
Aktuálním příspěvkem k tomuto poměrně mladému, od 80. let 20. století se rozvíjejícímu dějepisnému odvětví je kniha vydaná v roce 2013 nakladatelstvím Pavel Mervart. Jmenuje se příznačně Dějiny těla. Prameny, koncepty, historiografie a uspořádali ji historikové Milena Lenderová, Vladan Hanulík a Daniela Tinková. Publikace obsahuje příspěvky zaměřené na období od středověku až do počátku 20. století, přičemž většina z nich se vztahuje k historii lékařství, tedy oboru týkajícího se těla bezprostředně.
Výjimku představuje studie Michala Kneblíka pojednávající o disciplinačních praktikách na triviálních školách v poslední čtvrtině 18. století. Tam docházelo k nahrazování fyzických trestů dohledem, kontrolou a nápravou, což jsou ovšem pouze jiné formy udržování disciplíny. Milena Lenderová se zaměřila na pojetí sexuality v 19. století, jež se vyznačovalo regulací zejména ženské tělesnosti, dohledem nad probouzející se dětskou sexualitou a státní kontrolou reprodukčního chování. Jiří Zikmund pak nastínil, jakým způsobem bylo v průběhu tzv. dlouhého 19. století zobrazováno lidské tělo na fotografiích.
Z kapitol věnovaných dějinám medicíny stojí za pozornost především dvě. David Tomíček v jedné z nich pojednal o uzdravujících talismanech obsahujících slova či písmena, které byly používány ještě na přelomu středověku a novověku. Tyto amulety, obsahující např. biblické příběhy, imitovaly církevní praxi užívající slova ritualizovaným způsobem, a není proto divu, že církev usilovala o regulování podobných projevů lidové zbožnosti. Zároveň se jedná o půvabný důkaz toho, jak mají lidé tendenci přisuzovat řeči magickou moc.
Rozsáhlý a obsažný příspěvek Karla Černého sleduje spíše pozvolný vývoj fyziologie od středověku přes renesanci až k baroku. Na základě dobových akademických spisů Černý mapuje, jak se měnily lidské představy o stavbě a fungování těla. Dlouho přetrvávalo antické pojetí čtyř šťáv (krve, hlenu, žluči a černé žluči), umísťování zdroje života do srdce a také domněnka o existenci jakési nehmotné, spirituální tělesné součásti. Oproti obecné představě pomalý, nerevoluční vývoj lékařské vědy byl podle autora zapříčiněn nesnadným šířením nových objevů a snahou zasazovat nové poznatky do rámce tradice. Některé dobové myšlenky, dnes překonané a považované za naivní, mohou svou bizarností vyvolat u dnešního čtenáře až úsměv. Ovšem nesmíme zapomínat na to, že tehdejší myslitelé neměli k dispozici moderní techniku, jejich teorie vycházejí z prostého empirického pozorování přírody a okolního světa. A v tomto ohledu je fascinující, jak komplexní teoretické konstrukce dokázala lidská imaginace vyprodukovat.
Za leitmotiv celé knihy je možné označit postupující racionalizaci západního světa vrcholící během osvícenství, jejíž nedílnou součástí je i zvyšující se snaha disciplinovat a regulovat tělo. Medicína je pak vlastně jedním z těchto kontrolních mechanismů. Vedle konkrétně zaměřených případových studií obsahuje publikace Dějiny těla částečně i obecněji pojaté pasáže, které ocení především nespecializovaný čtenář. Přesto lze konstatovat, že kniha je určena hlavně odborné veřejnosti, pro niž může být inspirativním impulzem.

Rozlehlost pole rozpínajícího se mezi naprostoudeterminací biologické podstaty jedince a absolutním vlivem sociálního prostředí, lze chápat jako motivaci k výzkumu historických aspektů vnímání těla. Tělo v soudobém sociálněvědním ... více

Komentáře (0)