K dnešnímu dni napsal tři romány. Je něco, co jeho tvorbu spojuje? Nazvala bych to příběhy o obyčejných lidských životech. Téměř vždycky se tam ale děje něco mírně neobvyklého. Aspoň chvilku. Životní cesty se zajímavě proplétají, rozplétají, vzdalují a vrací k sobě stejně jako v životě. Když čtu Hartla, mám pocit, že nečtu knížku, ale sleduju něčí skutečný život.
A to všechno dokáže dostat na papír s jakýmsi odlehčením. Předkládá vám život se všemi jeho radostmi i strastmi, ale ne nijak dramaticky. Nebudete kvůli tomu nespat, zírat s otevřenou a uklidňovat splašené emoce. Pokud chcete emočně silný příběh, po Hartlovi raději nesahejte. Pokud stojíte o nenásilnou, zajímavou četbu aneb co život dal a vzal, a jak to bylo dál... - vřele doporučuju.
Zajímavé je, že ve všech třech dílech se prolíná téma nevěry. Ať už stěžejně, či okrajově. Dalo by se polemizovat, proč tomu tak je. Nastavuje tím společnosti zrcadlo? Opravdu je dnešní tak prolezlá touto neřestí? Nebo pouze promítá své fantazie, vzhledem k tomu, že má dlouhodobý a šťastný trvalý vztah? Tak či tak, pokud jste na to téma hákliví a raději čtete o čisté nezkažené lásce, pana spisovatele raději ne. Obzvláště Malý pražský erotikon. Pokud ale bere nevěru jako součást našeho století, nic vám nebrání pustit se do \"hartlovky\".
Přímá řeč není v příbězích tak podstatná. Důležitější je celistvé vyprávění vypravěče. Tudíž jestli stavíte na momentu tady a teď skrz přímou řeč (já si bez toho nedokážu užít detektivku), asi vás tyto romány zklamou. Já ovšem Hartlovo vyprávění považuji za poutavé, svižné a barvitě popsané. Tudíž román si dokážu vychutnat i s minimem přímé řeči.
Nikdy se příběh neomezuje na jednu, dvě postavy. Zpravidla se nám poskládá mozaika z několika životů. Z několika úhlů pohledu. A to včetně postav vedlejších. Prožijeme s nimi kus života, nikoli třeba jen jedno léto. Což já osobně mám ráda, protože provázím postavu delší čas a stále a pořád dostávám odpověď na otázku - co bylo dál. Ačkoli někde příběh stejně končí. Postavy jsou navíc ryze české a bydlí v Praze. Pokud máte rádi příběhy z kulis hlavního města, hurá pro Hartla.
Prvok, Šampón, Tečka a Karel (2012)
Můj názor: Zpočátku jsem měla problém se do knihy začíst. Možná proto, že hlavními protagonisty jsou pouze muži a problém jejich krize středního věku jsem nikdy moc nechápala. Ale styl psaní, obsah a plastické zajímavé postavy mě nakonec přesvědčily. Ačkoli konec možná trochu uspěchal...
Malý pražský erotikon (2014)
Můj názor: Tohle je taková milostná bomba, že puritáni zakroutí hlavou, jestli to autor nepřehnal. No já puritán nejsem a svět nevidím jen růžově. Takže mě to bavilo. Navíc je to skutečně několikaletá kronika života hrdinů a hrdinek. Vidíme jejich pády, vzlety, plněné sny i nenaplněné touhy. Prostě člověk míní, život mění. To známe i my. A já si to opravdu neskutečně užívala. Ačkoli v ústředí stojí sex a autorův barvitý jazyk se tady nějak vytratil. Působí to osekaně.
Okamžiky štěstí (2016)
Můj názor: Dva v jednom v opět krásném hartlovském vyprávění. Začala jsem Jáchymem. A jelikož jeho příběh začíná na střední, bála jsem se, že to sklouzne do příběhu pro teenagery. Nestalo se, díky bohu a palec nahoru. Zase příběh několika let. A tentokrát se i podíváme mimo Prahu. Krása, spokojenost. Až na ty časové skoky a návraty zpět. Vyprávění to poněkud mátlo, usekávalo a ubíralo dojem. Uspěchaný konec u Jáchyma a zmatené vyprávění u Veroniky. Škoda. Jedno doporučení. Nesnažte se spojit v hlavě oba příběhy chronologicky do jednoho. Zbytečně si zamotáte hlavu. A začněte Veronikou.
Sečteno, potrženo - Hartla mám ráda, další knihu si ráda určitě přečtu. K dokonalosti však vždycky něco chybí. Takže pokaždé: 80%
Převzato z mého blogu Rozhovory s Nisou (proklik na profilu DK197.
Okamžiky štěstí
Patrik Hartl
OKAMŽIKY ŠTĚSTÍ je možné začít číst z kterékoli strany. Vyberte si! Příběh sourozenců Veroniky a Jáchyma budete prožívat podle toho, který začátek zvolíte. Buďto do života skočíte jako Jáchym volným pádem z výšky čtyř tisíc metrů,... více
