Jak jste na tom s morálkou?

Dovedete si představit svět, kde by Vám žádná nemoc nemohla ublížit? Kde byste žili navěky a těšili se pevnému zdraví? Měli byste nekonečné možnosti, zkoušet věci znovu a znovu... Jenže - je to opravdu tak skvělé, jak se to jeví? Nesmrtelnost? Vážně?

Pokud čekáte svět, který je plný technických vymožeností nebo postapokalyptický svět, kde na Vás čeká krutý uzurpátor a budete bojovat za svobodu a vlastní názor, tak se nemůžete mýlit víc. Totalita tu ale vládne... Ruku v ruce s lidskou omezeností, hloupostí a sebestředností...

Vítejte ve světě 2.0, kde není dost energie ani jídla, a pokud jste mladší třiceti let, tak se nejlépe zahrabejte pod zem, jinak nemáte šanci. Kromě toho se za chvíli na Zem asi nevejdete, nebude tu pro Vás prostě místo... Možná Vás uchlácholí alespoň to, že se dožijete ctihodného věku dinosaurů. A když podepíšete Deklaraci, dají Vám kouzelné pilulky, po kterých budete svěží i ve sto šedesáti. To, že budete staří a budete muset chodit minimálně na botox, jinak se Vás ostatní leknou, nevadí - budete tak nejspíš vypadat všichni. Skvělé vyhlídky, že?

Britská autorka Gemma Malley si v knize Deklarace smrti pohrává s myšlenkou, co by se asi tak stalo, kdyby byl vynalezen lék na nesmrtelnost. Námětem byl článek, kde se vědci dohadovali o léku, který výrazně prodlouží lidský život. Že článek vyvolal emotivní diskuze, je jasná věc, ale polemiky nad tím, že časem bude nutné omezit porodnost, aby se na Zemi všichni ti postupně nesmrtelní vešli, ji přiměl stvořit Annu, hlavní hrdinku knihy.

Anna je přebytečná. Narodila se jako nepotřebný člověk, pro kterého na Zemi není místo. Prostě a jednoduše zaclání, potřebuje jídlo a oblečení, na které nemá nárok. Nemá nárok na život, protože od toho tu jsou pouze Vyvolení - ti, kteří se zřekli práva na plození dětí. Ti, kteří si přisvojili právo na život a všechno, co s ním souvisí.

Ze začátku jsem měla s knihou zásadní problém. Autorka píše dobře, o tom si nedovolím pochybovat, ale pořád jsem si říkala, jak něco takového dočtu. To, co jsem četla, se mi nelíbilo. Hlavní hrdince jsem měla sto chutí nafackovat a pořád jsem oduševněle a rozumně kázala: "Prober se už sakra, holka!" Jenže čím víc jsem četla, tím víc jsem si uvědomovala, že to není tak jednoduché.

Vezměte si, že se narodíte do světa šílených, protože jinak to snad ani nazvat nelze. Nikdo Vás tu nechce a pořád Vám to vtloukají do hlavy. Neznáte nic než opovržení, prázdnotu svého přebytečného života, nejste k ničemu... A tak jste "vychováváni" už od plenek.

A pak, když jsem knihu dočetla, jsem si uvědomila celou tu hrůzu.

Musím uznat, že se mi snad ještě nestalo, abych nad knihou tak dlouho přemýšlela a byla tak naštvaná a znechucená. Ale tím správným způsobem. Kniha je skvělým důkazem toho, že lidé máloco domýšlejí do konce a že všechno má svou daň. Autorka umně vykresluje postavy, které se Vám dostanou pod kůži (ať už v dobrém nebo špatném). Pomalu a jednoduše Vás směruje k přemýšlení nad zásadními otázkami a příběh, který před Vás předkládá, Vás nenechá chladnými.

Nečekejte akční dobrodružství, chvílemi se Vám možná bude zdát příběh moc dlouhý a bez jasného cíle, ale rozhodně čtěte do konce. Příběh je podán z několika pohledů, takže nebudete ochuzeni o obě strany jedné mince. Je to tak trochu sonda do lidských osudů a lidské morálky.

Jak to s Annou dopadne, si přečtěte sami. Za mě v tuto chvíli 4/5 za to, že jsem ještě teď (a to jsem knihu dočetla už v polovině minulého týdne) naštvaná a za to, že mě donutila přemýšlet, i když jsem měla sto chutí knihu nedočíst. A to by byla velká škoda...

Velká Británie, rok 2140. Život na Zemi se změnil od základů. Lidská civilizace už není ohrožena smrtelnými nemocemi, na které věda objevila léky. Nesmrtelnost však přináší i možná rizika - největším z nich je přelidnění. Proto b... více

Komentáře (0)