Mám ráda cesty vlakem. Sama. S knihou.
Na tuhle cestu jsem se těšila celý týden, krátila jsem si chvíle uvažováním, jaké to bude. Jak krajina za oknem bude ubíhat, jak něco dobrého posvačím a hlavně jak si celou cestu budu nerušeně číst.
Chtěla jsem prostě takové klidné tiché sobotní ráno. A vyvedlo se.
K téhle knížce mě dovedl filmový trailer, ale protože film je v kinech teprve od nedávna a mě to kino poslední dobou zase tolik nebaví, říkala jsem si, že si nejdřív přečtu knížku a pak se uvidí. A vidělo se - nelituju.
Já nevím, jak to nazvat politicky správně, ale mě prostě gender/transgender/queeer zajímá. Už dlouho mě přitahují příběhy lidí s jinou orientací a nedávno mě taky začalo zajímat, jaké to je, žít uvězněný v jiném těle. Jsem ráda, že žijeme v době, kdy alespoň část lidí je schopná k těmto lidským problémům přistupovat tak, aby ti, kterých se to přímo týká, mohli vést plnohodnotný život bez ústrků a té ostatní části se mi vždycky chce jen vzkázat, že příště to může potkat i jejich děti. Proto je dobře, že vycházejí i takové knihy a filmy, které tyhle těžké situace srozumitelně přibližují nám všem ostatním.
Samotný příběh Einarova sebeuvědomění a sžívání se se svou ženskou podstatou je fascinující. Moc se mi třeba líbila symbolika toho, jak Einar se svými dvěma identitami pracuje a jak mezi Einarem a Lili přepíná a jak postupem času Lili dominuje. Ale myslím, že takhle to u těchto věcí bývá, spíš, než by mě to překvapilo, líbilo se mi autorské zpracování téhle postupné přeměny.
S údivem a pokorou jsem ale zůstala stát nad přístupem Einarovy manželky Grety. Má vše, čeho si na lidech cením. Je oddaná a láskyplná, empatická a v pravý čas uměla nechat svého muže být sebou samým, i přesto, že ona tím musela velmi trpět. Člověka to nutí ptát se sám sebe, jestli by v zájmu svého partnera byl něčeho podobného schopen. Já musím říct, že nejspíš ne, i když doufám, že by ve mě zvítězilo mé lepší já a aspoň bych se o něco takového pokusila, ale hořkost a sebelítost bych nejspíš nepotlačila. Vlastně tahle oddaná láska Grety a Einarova důvěra celou knížku charakterizují. Je to hodně intimní vhled do jejich života a jak víte, já se za okna domácností dívám ráda. A tahle domácnost je jedna z těch, které za to rozhodně stojí.
Možná mě trochu zarazil styl psaní - ze začátku jsem si musela trochu zvykat, občas se tak zvláštně odskočí od dějové linky k popisu zdánlivě nepodstatných detailů. Po chvíli mi to ale přestalo vadit a teď si uvědomuji proč - takhle mysl skáče všem (mě tedy rozhodně). A kde jinde je takový způsob psaní vhodnější, než v sondě do něčí duše? Vlastně to celý text udělalo ještě uvěřitelnější.
Greta i Einar jsou postavy, které mají historický základ a které po sobě zanechaly dost pramenů, aby se jejich příběh dal zpracovat. David Ebershoff si ale podle všeho vybral jen pár bodů, na kterých pak vystavěl trochu jiný děj. Víte, já mívám tendence brát beletristické příběhy s reálným základem jako slovo boží, věřit všemu od první do poslední řádky. Bývám pak samozřejmě zklamaná. Od určité doby se tomu snažím zabránit a naučit se odlišit ty historické záchytné body od příběhu. Někdy to je pro mě jednodušší, když do problematiky trochu vidím - třeba u Žítkovských bohyní to šlo samo.
U Dánské dívky mi s tím pomohl rozhovor s autorem, který je součástí knížky. A mě konečně došlo, že pro předlohy knižních postav je mnohdy ohleduplnější, když jim někdo poskytne pozměněný příběh - dostávají trochu prostoru k nadechnutí.
Vím, že třeba Tugendhatovi by nesouhlasili, ale já si myslím, že svět nemusí být jen plný faktů, čísel a přesného opisu, podstata věci se dá najít i jinak a jsem si jistá, že tady nezůstala schovaná.
Dánská dívka
David Ebershoff
Románové zpracování skutečného příběhu malíře Einara Wegenera a jeho manželky Grety začíná nevinnou prosbou o pomoc, aby se na dalších stranách rozvinulo ve strhující vyprávění o neobvyklé lásce, osobní svobodě a odvaze vzepřít se... více
