Jak říkal jednorožec čtenáři, když ty uvěříš mě, já uvěřím v cokoli

recenze

Náhradní život (2016) / AlbertKrasno

Román Lidije Dimkovské na začátku staví milý příběh dvojčátek, děcek ze sídliště. První kapitoly bude milovat český čtenář, neboť podávají dvojznačný obraz 80. let Jugoslávie, atraktivní jih a chudý sever. Na severu, který si žije vlastním rytmem, v makedonském Skopje začíná vyprávění, jádro příběhu - dvojčata, kterými příběh začíná, jsou srostlá. Je to děleno nenápadně, zprvu to zní jako metafora, ale pak je vše odhaleno – a všechno, co vás napadá, opravdu všechno včetně yprávění společných měsíčků, sdílení odporných brouků, kteří lezou v měsíční krvi – nikdy nepřestanu užasnout nad tím, s jakou chutí spisovatelky popisují čmýru! Obě dívky, vypravěčka, dívka milující Prousta a poesii, a její sestra, ta rozumná a dle své mínění zdravě odtažitá, prožijí – každá po svém – zasvěcení. A zde, v polovině románu jedna z dívek umře. Do tohoto kruciálního okamžiku čteme skvělý příběh. Pak se vaří z vody – na dvě dobré povídky to vydá, ale sympatie se vytrácí, lze jen s cynickou nadsázkou konstatovat: škoda, že právě ta druhá dívka nepřežila.
Druhá polovina je angažovaná, ať se týká postřehů o New Yorku, Londýně nebo o krátkém pobytu v Číně. V New Yorku popisuje vyděšeného mladičkého Vietnamce, který přihlíží demonstraci veteránů z vietnamské války za zvýšení důchodů, v Číně glosuje fakt, že zatímco ona jako host pije ze zlatých pohárů, prostí lidé jedí z misky. To vše může dokazovat jednostrannost pitomce či jen prostý nedostatek nadhledu. Domníval jsem se z počátku, že opravdu jde o nadsázku, o mysl ochuzenou o své – řekněme – drsné a přímé já. Ale jak jsem četl dál, pochyboval jsem o svém úsudku stále víc. Pak jsem se dostal až k okamžiku, kde děti (děti hlavní postavy) představují smíření, cyklický konec. O několik stránek dříve čtu – myslím – zásadní větu: „A naše přátelství v Radiu Global bylo upřímné, férové, ekologické – přátelství.“ A bác! Tohle by ta druhá, mrtvá sestra nikdy neřekla. Jak je možné, že zbytek románu bez ní je takové vlhké, tupé a zbytečné hořekování?
Kdepak, zbytek románu –, jak jsem to nazval ve své pýše pana chytráka, kterému bylo jasno, že Lidija Dimkovská vaří z vody, aby svůj příběh doklepala – zbytek románu bez sestry je úmyslně takový, bez východiska, bez rozumu, celý ten příběh posledních dvou set stran špatných rozhodnutí nám ukazuje, jak skončí člověk, který pomine polovinu své osobnosti. Lidija Dimkovská je dobrá. Není možné žít z půlky sama sebe. Všechny ty pochyby mají význam. A třebaže jsou holčičí, kňučí a jsou mi nepříjemné, musím je znát.
To je však jedna z možností, jistě najdete i jiné výklady. Stojí to za to, i když říkám, že autorka vaří z vody, tak z dost horké a velmi perlivé, která vás zaujme. Jak říkal jednorožec čtenáři, když ty uvěříš mě, já uvěřím v cokoli.

---

Náhradní život Lidija Dimkovska

Náhradní život je dokonale komponovaným příběhem siamských dvojčat a současně alegorií dramatických změn, které se na sklonku devadesátých let odehrály na Balkánském poloostrově. Zlata a Srebra, jejichž jména odkazují na zlato a s... více

---

Komentáře (1)

Přidat komentář

---