Jak to vidím já...

recenze

Hvězdy nám nepřály (2013) / ciniminisek

"Skutečný hrdinové ti stejně nejsou lidé, kteří něco dělají, opravdový hrdinové jsou ti, kdo si věcí VŠÍMAJÍ, kdo jim věnují pozornost."

Když jsem dočetla tuto knihu, řekla jsem si, že recenzi na ni psát nebudu. Nakonec jsem se rozhodla přece jen něco napsat.
Dle mého si tento příběh žádné negativa, ani pozitiva nezaslouží. Stručně vám povím, jak jsem se cítila u čtení a bezprostředně po něm.


Knihu jsem brala do ruky s tím, že jsem věděla, jaký má konec. Je tak moc opěvovaná, že i slepý by si toho všiml. K tomu jsem četla "Hledání Aljašky" od toho samého autora a já si řekla, že mě nedokáže už nic překvapit.  
Jak já jsem se zmýlila...
Není, emotivnějšího příběhu, který znám. Celou knihu jsem četla jedním dechem a přesto, že byla plná sarkastického humoru, který já miluji, víc jak pozvednout jeden koutek úst jsem nedokázala. Všechny, podotýkám, že všechny postavy mi přirostly k srdci a já se s nimi těžce loučila.


"Občas to vypadá, jako by se vesmír dožadoval pozornosti."


Celé čtení, jsem byla nesmírně dojatá a ačkoliv jsem hrozná citlivka, nikdy mě žádná jiná kniha, tak nerozplakala, jako tato. Ovšem, slzné kanálky dostaly zelenou až na konci knihy, dříve vám to J. Green nedovolil.
Ne, já jsem neplakala, já jsem přímo vzlykala. Mé škytavé vzlyky se nesly domem a já se ničila čím dál víc, tím, že jsem poslední odstavec četla stále dokola.
John Green - muž, který si touto knihou získal veškerou mou úctu a kdykoli se podívám na nebe plné hvězd, vzpomenu si na něj.  
Omlouvám se za tak málo textu věnovaný této knize, když vím, že si zaslouží mnohem víc, ale já prostě nemám slov...

Hazel Grace diagnostikovali ve třinácti letech rakovinu štítné žlázy, teď je jí šestnáct a rakovina je v posledním stádiu. Nikdo neví, jak dlouho bude žít, ale vědí, že smrt je nevyhnutelná. Hazel Grace tráví dny sledováním nek... více

Komentáře (0)