Je libo šňupec trolího nářezu?

Od doby, kdy sir Terry Pratchett servíroval svým čtenářům
každý rok dva nové díly Zeměplochy, uběhlo už mnoho let. V poslední době
je to dokonce ještě horší, protože zeměplošské romány vychází zhruba jednou za
dva roky. Nechci zde spekulovat o tom, co tuto skutečnost způsobuje, [1] ale naopak vyjádřit vděčnost za to, že i přesto se máme stále na co těšit. Po
dvou letech zde totiž díky úsilí Terryho Pratchetta (a rozhodně i pana
Kantůrka) máme zcela nový příběh ze Zeměplochy, a jak je zvykem, opět se může
honosit velmi podivným názvem – Šňupec (z ang. Snuff).

A o čem to vlastně tentokrát je? Příběh je na první pohled
naprosto triviální – Sam Elánius jede se svou rodinkou (tj. s malým
Samíkem a s mohutnou Sybilou) na dovolenou. Jelikož však jde o první
dovolenou, na kterou si za svůj dlouhý život v Ankh-Morporku Elánius
dovolil vyrazit, zcela mu uniká význam tohoto slova. Navíc odjíždí do rodinného
sídla na venkov, což je pro něj slovo snad ještě neznámější. A tak si Elánius
oboje přizpůsobí dle vlastních představ do podoby, která mu vyhovuje alespoň
částečně lépe. Z venkova, což je nejnudnější místo, jaké si lze představit,
učiní místo neuvěřitelně bohaté na události. A místo dovolené ho čeká práce. Mohlo
by se tedy zdát, že se z toho stane něco na způsob filmu „Četník ve
výslužbě“, opak je však pravdou. Elánius má k penzi velmi daleko, o čemž
se na vlastní kůži přesvědčí mnoho postav z knihy. Takže vězte, že se
nebudete nudit - sám Vetinari to zhodnotil takto: dočkáte se „spousty protiprávních
akcí, šarvátek, honiček po souši i po moři, po vodách slaných i sladkých ...a
samozřejmě pouštění větrů v sídlech mocných...“ (to poslední není pravda!). Mimo
to se stanete svědky nevídaného intelektuálního pokroku malého Samíka, Elániova
syna, jehož vědecké ambice na poli „hovínkologie“ jsou neuvěřitelné! Tolik tedy
k obsahu.   

 

 Zdá se vám to, co jsem psal v předchozím odstavci,
typicky „zeměplošské“? Pak vězte, že jsem se výběrem určitých aspektů díla
snažil o to, aby tomu tak bylo. Nový Pratchettův román bych se totiž odvážil
nazvat „ne-typickým“, což nejenže může mnoho potenciálních čtenářů odradit, ale
může také znechutit mnoho z těch, kteří se do četby této knížky skutečně
pustí. 

 Šňupec postrádá mnoho už v podstatě klasických prvků
této série. Až se téměř zdá, jako by Pratchett záměrně opouštěl od fiktivnosti
daného světa a snažil se tak nabudit dojem, že se příběh odehrává ve světě
reálném. Něco takového by se samozřejmě dalo říct i o předchozích dílech,
nicméně zde to platí obzvlášť silně. 

 To, co chybí téměř zcela, je obvyklý absurdní humor. Šňupec
je samozřejmě stále dosti zábavný, ale ne už v tom smyslu, jak tomu bývalo
v částech předchozích. Odmyslím-li si některé příhody se Samíkem, jedná se
o humor, který by stejně dobře fungoval v reálném světě, což vede
k tomu, že se zeměplošské prostředí stává postradatelným. Místo zmíněného
druhu humoru pak Pratchett čtenářům servíruje nevídaně velkou porci společenské
a politické kritiky, o které platí, že už sice také byla přítomná
v částech předchozích (hlavně v knížkách o Vlahošovi), avšak nikdy
nebyla natolik výrazná a jednoznačná. I zde přitom platí, že naráží na mnohé
problémy, se kterými se setkáváme v každodenním životě západního světa. 

 Pokud bych měl jmenovat věc, na niž jsem byl
v Zeměploše zvyklý, a která mi proto ve Šňupci chyběla nejvíce, byla by to
postava Smrtě. Nepamatuji si, že bych se setkal se zeměplošskou knihou, ve
které by tato postava chyběla, a vzhledem k tomu, že mi to v této
knize přišlo tak výrazné, vsadil bych se, že jde vůbec o první díl, ve kterém
tomu tak je. Proč tedy Smrť chybí? Napadají mě tři možné důvody: 1) Smrť si
vzal příklad z Elánia a vyrazil na dovolenou, čemuž by se samozřejmě nebylo
nutné divit :-); 2) Terrymu se na klávesnici pokazil CapsLock; 3) Pratchett se
snažil o to, aby kniha působila reálněji. Hádejte, který z nich se mi zdá
nejpravděpodobnější? 

 Ačkoliv mnozí čtenáři i recenzenti tvrdí, že takto
Zeměplocha ztrácí ono kouzlo, díky němuž si získala tolik oddaných fanoušků,
osobně s tím nesouhlasím. Domnívám se, že jde o normální vývoj, který
zřejmě sleduje paralelní myšlenkový i preferenční vývoj samotného autora. Změnu
tedy nepokládám za negativum, a i když nové romány ze Zeměplochy stále více
působí jako „Zeměplocha bez Zeměplochy“, dokážu si je plně užít.

  

 Výše jsem se zmiňoval o tom, že Pratchett ve Šňupci
přichází s nemalou dávkou společenské a politické kritiky. Užívá k tomu
přitom hlavně postavy Sama Elánia, který je sice po událostech vláčen známým
Ankh-Morporským tyranem Vetinarim, nicméně nelze říct, že by se nedokázal
vytáhnout se „svými“ názory, z nichž mnohé jsou silně politicky
nekorektní. 

 Zajímavé je např. neustálé pochybování o známé teorii dělby
moci, o které lze v dnešní době říci, že se během těch několika posledních
staletí ustálila a zažila v praxi (alespoň tedy v některých částech
světa ...a i v těch asi jen částečně). Sam Elánius si nedělá starosti s tím,
že některé zákony na daném místě prostě neplatí. Věří v to, že dokáže
předběhnout zákon, který může být jednoduše zaveden později ...o to se nám sice
postará zákonodárná moc (Vetinari), ale schopný „lobbista“, jimž Sam nepochybně
je, si s něčím takovým samozřejmě nemusí dělat starosti, neboť má tuto moc
v jistém smyslu pod kontrolou. Zajde jednoduše později za Vetinarim,
geniálním to vůdcem, a prosazení zákona si vydupe. Je sice pravdou, že sám
Vetinari není proti tomu, ale to je jen maličkost. V Ankh-Morporku tak
panuje nevídaná shoda – nelze sice říct, že by byla veškerá moc v rukou jedné
osoby, ale lze si všimnout toho, že jednotliví lidé držící ve svých rukou moc
jsou natolik názorově jednotní, že k jakékoli reálné dělbě moci vlastně
nedochází. Všechny zúčastněné osoby se podílejí na jakési lidskému myšlení nadřazené
„moudrosti“, skrze kterou mohou vládnout jednotně a neomylně. 

 Popsaný stav věcí je přitom veleben, zatímco funkčnost
čehokoliv jiného je vyloučena. Jelikož „světský dav“ nemá přístup k oné „moudrosti“
(to mají pouze jisté neznámo kým vyvolené osoby), demokratické uspořádání státu
je nejen nemyslitelné, ale naprosto směšné. 

 Přesto je ale jisté, že si v této věci Pratchett
uvědomuje, že přístupnost zmíněné moudrosti patří pouze do fiktivního světa
Zeměplochy, a nikoliv tedy do reality. Lze nicméně poznat, že se v popsaných
myšlenkách skrývá Terryho touha po tom, aby tomu bylo jinak (což je samozřejmě
pochopitelné :-)).