(K)rok do neznáma
recenze
Sto dětí mi říká brácho (2011) / studentkaFHS
Kniha Sto dětí mi říká brácho je opravdu poutavým vyprávěním manželů Dvořákových o tom, jak strávili rok coby dobrovolníci na indickém venkově, přesněji řečeno na internátní škole Dona Boska ve státě Karnataka, kde vyučovali místní děti na angličtinu, matematiku a přírodní vědy. Nejprve se v knize dozvídáme, jakým způsobem se vůbec mladí manželé Dvořákovi dostali k možnosti odjet na rok dobrovolničit do Indie a kroky, které toto rozhodnutí provázely. Kniha je složená ze střídavého vyprávění obou manželů a zážitky jsou psány velmi humorně. Po samotném příjezdu na místo oba manželé nevycházejí z údivu. Palčivé horko, monotónní krajina, místo cesty polňačka s výmoly, nemluvě o tunách prachu všude kolem. Velmi se mi líbila část, kde se upřímně podivují tomu, proč místní obyvatelé neustále chodí s nádobou plnou vody za vesnici. Následně přišlo vysvětlení, že místním zvykem je chodit vykonávat potřebu za vesnici a místo neexistujícího toaletního papíru používají svou ruku. Ovšem pouze levou, ta je nečistá a k tomuto účelu vyhovuje perfektně. Pravá ruka se používá pro změnu k jídlu. A nikdy naopak.
Prvotní ne příliš kladné dojmy však rychle zmizely po nástupu do školy, kde měli vypomáhat. Popisují, jak navázali velmi přátelské vztahy s dětmi a vtipně ilustrují, jak bylo nesnadné zvyknout si na tamní systém výuky. Děti se tam totiž učí vše mechanicky opakovat, a pokud se pokusí při písemce použít vlastní slova k vysvětlení určitého jevu- mají za to trestné body. Proto bylo nesnadné jim látku vysvětlovat- děti protestovaly, že to akorát zdržuje a že se stejně potřebují vše naučit nazpaměť. Avšak i přes tyto počáteční komplikace s dětmi velmi pokročí ve studiu angličtiny a naváží s nimi krásné vztahy. Ve volném čase se rozhodnou podniknout výpravu do Himalájí společně se svými dvěma přáteli, kteří za nimi přijeli z Čech a zažívají napínavé dobrodružství, až se čtenáři tají dech a zrychluje tempo čtení z nuly na sto za pět vteřin, aby se rychle dozvěděl, jestli vše skončí dobře. A skončí. Manželé Dvořákovi si Indii tak zamilují, že se pomalu nechtějí ani vracet. Kniha je opravdu velmi poutavě a vtipně napsána a popisuje velké množství zvyků, u kterých by nás ani nenapadlo, že někde mohou existovat.
Určitě knihu doporučuji, je zábavná, poučná a má jen 174 stran, takže je to otázka pár výborně strávených hodin čtení. Každá kapitola je nabitá vyprávěním ať už o zvycích a tamních zvyklostech, tak o vlastních zážitcích a dobrodružství, které manželé zažívají na druhé straně zeměkoule, kde život probíhá naprosto jinak. Kniha si čtenáře získá a pustí až spolu s dočtením poslední strany.
Sto dětí mi říká brácho
Marie Dvořáková
Jaký je život v hliněné chýši s osmi sourozenci a miskou rýže třikrát denně? Proč se indický puberťák nesmí zamilovat? Kde se dospělí lidé podepisují otiskem prstů? Poutavé vyprávění manželů Dvořákových o jejich dobrovolné službě ... více