Kam až jsme došli? A zda-li to vůbec stojí za to?

recenze

Deník z Guantánama (2015) / cousin

Kniha je bezesporu drsné čtení, obdivuji až jak dlouho se mu povedlo zachovat si kontinuum vzpomínek.
"Dívali se na mě, jako kdyby poprvé viděli savce," je vtipné ohodnocení, kdo má vlastně navrch. Zbytek už je jen lámání a ničení osobnosti.
A teď přejdeme k lámání chleba. Islám je mi bytostně odporný a je potřeba mu čelit ve všech jeho aspektech. Na druhou stranu fér je fér. Na čem stojí naše západní demokratická civilizace, když jsme si nechali vnutit a ještě jsme k tomu kývali, mučení je v pořádku, držet někoho neomezeně bez obvinění, bez právníka, bez možnosti projednání soudem, to vše je v pořádku?
Za čtrnáct let nebyli vyšetřovatelé schopni najít ani drobeček pro řádný proces. K tomu všemu jsme mlčeli a bohužel mlčíme. Spojené Státy mohou označit kohokoliv za svého nepřítele a dotčené osoby nemají žádnou oporu ve svých vládách, navzdory zákonům, závazkům ... Tristní stav existence Guantama stále trvá navzdory velkohubým prohlášením prezidentů.
Četba je to depresivní, postupné ničení osobnosti vedoucí až k vědomí nejistoty ohledně času a prožitků. Kritikům a pochybovačům doporučuji, zavřete se přes víkend do koupelny a nechte si tam třikrát denně přinést něco hnusného k jídlu, nejlépe cokoliv stejného. Žádné knihy, žádný jiný člověk, nic. V pondělí ráno se nejspíše budete na tuto knihu dívat jinak.

Mohamedou Ould Slahi je od roku 2002 vězněný v internačním táboře v kubánském zálivu Guantánamo. Spojené státy americké proti němu za celou dobu nevznesly jediné obvinění. V březnu 2010 nařídil federální soudce jeho propuštění, al... více

Komentáře (0)