Přepásala se matčinou zástěrou...

recenze

Kniha je výjimečná i v rámci díla tak významného autora, třeba už jen rozsahem. Téměř sedm set stran. Mnohdy trne, zda právě čtená kapitola dobře dopadne, a pocit ohrožení nemizí, i když se tak stane. A někdy je vyprávěn s odstupem desetiletí, v jiné zemi, zcela jiným posluchačům, majícím zcela jiné zkušenosti a jiná hodnotící kriteria. Nad tím by zpravidla jeden zoufal, naivita s kombinací jedné, neotřesitelné pravdy. A každý tam má svou. Co má studentům smysl sdělovat? A hlavně jak? Mnohdy bezvýchodnost podsouvá otázku hlavně proč?
Mnohovrstevnatost, chirurgicky přesná retrospektiva, čtenářova bilingválnost jako samozřejmost. Spíše multilingválnost, alespoň mírně pokročilá, než základní.
A k tomu čas od času pár řádek velmi velmi osobních.
"Naďa vzdychla, naposled se podívala na Rébinku a vstala. „Já ti pomožu umejt nádobi. A děkuju. Bylo to móóóc dobrý!“
Přepásala se matčinou zástěrou – vlastně si ji asi dvakrát otočila kolem těla –, vyhrnula rukávy zaštupovaného svetru, dala všechno do dřezu a pustila se do práce. Já utíral. Nesmírně blahý pocit zahnal chlad bílého nedělního odpoledne za války. Potom už nikdy v životě jsem takový pocit nezakusil.
Proč, nevím."

Vypravěčem románu Příběh inženýra lidských duší (1977) je autorovo alter-ego Danny Smiřický, známý čtenářům Zbabělců, Prima sezóny, Miráklu nebo Tankového praporu. V Inženýrovi dospěl do středních let, žije v kanadském exilu a na... více

Komentáře (0)