Když se ženy rozhodnou děsit...

recenze

Kvalitní duchařiny není nikdy dost. A zvláště takové, při které se budete bát stínů v pokoji, podivných zvuků za oknem a občas nebudete mít ani odvahu podívat se pod postel. Svědkyně temnot navíc potěší i majitele citlivějšího zažívání, neboť se nevyžívají ve scénách plných krve, odhalených vnitřností ani jiných situacích, které by mohly přimět vaši večeři k strmé vertikální cestě. Igelitové sáčky můžete protentokrát ponechat stranou, Mike Ashley pro nás totiž sestavil výběr toho nejlepšího ze strašidelných povídek viktoriánské a edvardiánské doby. A jako taková třešnička – veškeré příběhy vypráví ženy. A některé z nich budete rozhodně znát, jen z poněkud jiné stránky.

Čím si mě kniha okamžitě získala, to jsou ilustrace. Vskutku jsem dlouho nedržela v ruce něco tak zdařilého. Každou povídku uvádí její charakteristický obraz, stylově pouze v černobílém provedení a většina z nich je natolik povedená a sugestivní, že mi mráz přebíhal po zádech už po pouhém zhlédnutí výjevu a nadpisu. Za to tleskám hned na úvod, protože tohle se opravdu povedlo.

Dobrá, nebudu dále zdržovat a podíváme se pod sukně povídkám, které nám pan Ashley servíruje. Jako vlaštovku vyslal ke čtenářovu duchu Emily Brontë a krátké dílko Palác smrti. Zapomeňte na Větrnou hůrku, Emily dokáže i na pár stránkách vykouzlit temnou atmosféru a to proto, že vdechla život nejen samotné Smrti, ale dala tělo i dalším, například Posedlosti, Zlosti, Moru a Stáří a nechala je dohadovat se, kdo přinese Smrti nejvíce obětí.

Když si vzpomenu, Co vyprávěla stará chůva v podání Elizabeth Gaskell, ještě stále mě řádně zamrazí. Tato povídka má jednoduše tu správnou atmosféru: ponurý starý dům, kde duch starého pána hraje za bouřlivých nocí na varhany, dávno mrtvá malá holčička, lákající sirotka z domu ven do zasněžené krajiny, pohřbené vzpomínky v podobě ukrytého obrazu krásné sestry majitelky usedlosti. Zde autorka uhodila na tu správnou strunu a zcela si mě získala, pro mě zřejmě nejlepší povídka z celé antologie. Těsně v závěsu se drží povídky Stín v temném koutě od Mary E. Braddon a Statek Pod ořešáky Charlotte Ridell, kde první se věnuje přízrakům v opuštěném podkrovním pokoji, v němž se před lety rozhodl ukončit svůj promrhaný život předchozí majitel a druhá nás vezme na výlet na krásný statek, na kterém ovšem místní vídají tajemnou postavu předešlého nájemníka, jak bloumá kolem stavení. Má se sice za to, že onen muž před rokem utekl s jedním místním děvčetem, je to však skutečně pravda?

Pokud bych to měla vzít z druhé strany, nejméně sympatií si u mě získal Zdvižený závoj od George Eliot (kdo by to byl do ní řekl, že také koketovala s tvorbou, kde prim hraje nadpřirozeno a okultismus). Příliš roztahané, děj se táhne jako žvýkačka přilepená na podrážku boty a v konečném důsledku se nedostaví ani to ledové šimrání v zádech. Pravda, nemůže být každý den posvícení.

Svědkyně temnot vypráví krátké i delší příběhy, ukazují nám, jaký vliv mohou mít mrtví na živé, jak láska i nenávist a touha po pomstě dokáží překonat záhrobí a natáhnout se do reality smrtelníků, kteří ještě dýchají. Edith Nesbit nám dokonce předvede, jak může vypadat takový pokus o vytvoření nadčlověka a lehce se tak dotkne žánru, který dnes známe jako science fiction. Mike Ashley navíc každou povídku v závěru doplnil i medailonkem autorky a čtenář si tak může udělat alespoň hrubý náčrt osobnosti každé Svědkyně. Stejně tak se podařil i český překlad, nemám k němu větší výhrady, kniha se čte hladce a nenarazila jsem na žádnou chybu, která by mě vyloženě praštila do očí. Každá ze spisovatelek má svůj osobitý způsob vyprávění, některé příběhy se tak někomu mohou číst lépe, někomu o něco méně. Co však stojí za povšimnutí je skutečnost, že přestože autorky jsou ženy, své vyprávění sdělují převážně prostřednictvím mužů a nebojí se ani vcítit do pánů tvorstva a nechat promlouvat je. Z velké části je to možná dáno dobou vzniku, tehdy přeci jen měli mužští na poli literatury nepoměrně vyšší zastoupení.

Musím říct, že u knížek se bojím ráda a tyto dámy mě opravdu plně uspokojily. Dostala jsem vše, co jsem si mohla přát, naskákala mi při čtení husí kůže, po zádech mě sem tam pohladila ledová ruka, ptáci za okny se mi najednou strašidelně posmívali a občas jsem měla pocit, že stíny v pokoji mají nějaký podezřelý tvar. Ale co, to se nedá dost dobře popsat, nechte tyto ženy, které už jsou samy na onom světě, vyprávět vám svá svědectví.

„Podívej se, Hestero, tamhle venku je ve sněhu ta chudinka malá holčička!“
Otočila jsem se k dlouhým úzkým oknům a tam venku jsem skutečně uviděla malou holčičku, menší než byla Rosamunda, oblečenou úplně bláznivě do takové zimy venku.
Tloukla s pláčem na okenní tabule, jako by chtěla, abychom ji pustily dovnitř. Zdálo se, že vzlyká a naříká, a Rosamunda už to nemohla vydržet, a tak utíkala otevřít dveře. Vtom se najednou s halasem a burácením rozezvučely hned vedle nás velké varhany. Třásla jsem se po celém těle, vždyť jsem si ke všemu uvědomila, že ani v tom mrazivě studeném tichu neslyším, že by ten dětský přízrak bušil do okenních skel, přestože na ně malé pěstičky mlátily ze všech sil.

Co vyprávěla stará chůva - Elizabeth Gaskell

Objevná antologie strašidelných povídek, psaných ženami, seznamuje čtenáře s povětšinou opomíjenými anglosaskými autorkami, jež však napsaly příběhy, které patří k tomu nejlepšímu v tomto žánru. Ženy jako „svědkyně“ temných hnutí ... více

Komentáře (0)