Klopýtání po rodné hroudě

recenze

Dědina (2018) 3 z 5

/ CleoXandra

Název knihy: Dědina
Autor: Petra Dvořáková
Autor obálky: Lucie Zajíčková
Nakladatelství: Host
Rok vydání: 2018
ISBN: 978-80-7577-476-7
Počet stran: 248

S talentovanými mladými spisovatelkami se v posledních dvou, třech desetiletích doslova roztrhl pytel. Některé se zaměřují na vykalkulované komerční trháky v chytlavě módním balení, jiné se snaží psát skutečnou kvalitu. Do této druhé (hodnotnější) kategorie rozhodně patří i Petra Dvořáková.
Výběr námětu a prostředí (a koneckonců i názvu) jejího románu Dědina svědčí o záměru stvořit příběh(y) z přitažlivého rustikálního světa. Trend naší postmoderní doby totiž obrací zájem kultivovaného člověka ven z přetechnizované “urban jungle” velkých měst směrem na venkov, do přírody. Je to jakýsi pokus o návrat ke kořenům, na nějž je možná už pozdě, což nic nemění na jeho smysluplnosti.
Děj knihy je tvořen senzitivní reflexí mozaiky, poskládané z radostí a strastí několika rodin, žijících v malebné krajině moravské vysočiny. Vyprávění je rozčleněno do čtyř kvasi-autonomních bloků, jež svazuje společná niť příslušnosti do zmíněné dědiny. Vzniklo tak něco mezi románem a povídkovou knížkou, nebo spíš románem ve více kratších, ne zcela návazných dílech. Každý z nich „snímá“ mikrosvět jedné rodiny, příp. hlavně jednoho jejího příslušníka. A právě citlivé vykreslení postav činí (mimo jiné) knihu tak čtivou.
První “story” je nejbanálnější ze všech. Aspoň já tedy myslím. Otrávená babka se zlobí s rozjívenou vnučkou Petrunou. Popravdě řečeno jsem při louskání těchto pasáží uvažovala, že knihu odložím.
Pak ale přišla záživnější druhá část, točící se kolem rozverné figury zedníka Ladina, který si ve volném čase kromě profesních melouchů přivydělává též jako “zabijačkový” řezník. Dále ho pěkně živí podpora v nezaměstnanosti, kterou vděčně pobírá přes zimu. Je to tedy takový klasický vykuk, mazaně využívající možností, jež se lákavě nabízejí. Což platí i v oblasti manželské nevěry, neboť zájem nadržených vesničanek ho v žádném případě nenechává chladným. Aby taky ano, když má doma “ženu zlou”, navíc v očekávání neplánovaného čtvrtého děcka (hned se nabízí otázka, zda bylo skutečně počato v manželském loži …).
Třetí (a nejrozsáhlejší) kapitola je z mého pohledu stěžejní částí díla. Právě v ní leží jádro a těžiště kvality knihy – tedy jak já to vidím. Příběh je vyprávěn vlastně z pohledu hned tří postav: rodičů Josefa a Maruny, a taky jejich nezdárného synáčka Zbyňka, téměř třicetiletého holomka a podvodníčka, radostně čerpajícího výhod útulného mama hotelu. To rodičové jsou jiného ražení: pravá sůl země. Maruna se ohání za pultem obchodu. A Josef, šelma sedlák, hospodaří na restituované rodné hroudě. Jeho snem je vyvolat ze smetiště dějin počestnou dědinu “jako za stara”. Že to nejde, protože svět už je úplně jiný, lidé jsou úplně jiní a všechno je úplně jiné, to je právě ono existenciální napětí, jež činí Josefův boj s větrnými mlýny tak podmanivým. Aby tatík nepřišel tak docela zkrátka, aspoň napraví (poněkud krutopřísně) morálku zlovolnému synkovi.
Závěrečný “kus” je poněkud smutný až skličující. Zabývá se osudem starých manželů. Začíná to dědovým úrazem, jehož následky začnou klást neúměrné nároky na komplexní celodenní péči. Což je pro jeho choť nadlidský úkol. Pomoci ze strany snachy se příliš nedočká, neb “mladá” má políčeno leda tak na podojení sociálních dávek. Na první pohled je námět dost “omletý”, ovšem v podání Petry Dvořákové to je celkem silné a dojemné čtení.
Celkově lze říci, že dvě prostřední epizody jsou pojaty v lehčím stylu (což nic nemění na závažnosti jejich poselství), s přívětivým humorem a laskavostí pohledu na hrdiny a jejich každodennost. První a poslední část kompozice jsou poněkud odlišné. Autorka v nich brnká na tíživější, resp. soucitnější strunu.
Co se mi na vypravěčském stylu Petry Dvořákové obzvlášť líbí, je její nezaujatost. Děj prezentuje projekcí až dokumentární, nikoho nehodnotí, nikoho nechválí, nikoho nepeskuje. Pochopení pro člověčí slabost a nedokonalost, pro sklon k selháním, je význačným znakem dobré prózy. Napomádovaných hrdinů si dosyta užijeme v hollywoodských trhácích. Autorka se nebojí jít vlastní cestou a nechat na čtenáři, jaké stanovisko k tomu či onomu zaujme. Na druhou stranu občas přece jen “ujede”: např. Zbyňkovo nalezení správné cesty následkem “domluvy” autoritativního otce (patriarchy téměř starozákonního střihu) nápadně připomíná budovatelské příběhy padesátých let 20. století.
Z formálního hlediska je určitě pozoruhodné využití krajového nářečí, naštěstí v autentické podobě (a ne jako v některých filmech či televizních seriálech, kde tyto pokusy občas vyznívají fakt trapně). Autorka totiž aplikuje mluvu, v níž vyrostla, jsa rodačkou z končin, kde se její dílo odehrává. Navíc člení jednotlivé postavy i čitelnou odlišností v použitém dialektu, což působí svěže a přirozeně.
Když shrnu plusy a mínusy:
Plusy: nápaditá stavba díla, nezaujaté a nehodnotící vyprávění, vymazlené využití nářečné mluvy a neoddiskutovatelná čtivost. Plusy jsem vyjádřila takto stručně, což nic nemění na faktu, že znatelně převyšují mínusy, jimž se věnuji detailněji.
Mínusy: v první řadě úvodní “epizoda”. Dále obálka. Vnímám ji jako tuctové klišé. Rozhodně by mě nenalákala k zakoupení knihy, ba právě naopak. Možná, kdyby tam byla ta původně zamýšlená jitrnice, bylo by to lepší. Dalším mínusem se z mého pohledu překvapivě stává vyprávění v první osobě, která se v jednotlivých “povídkách” přenáší z jednoho na druhého. Jednak je to lehce matoucí a jednak to čtenáře “tlačí” do vlastně nechtěného (a vzhledem k logickému členění knihy též schizofrenního) ztotožnění postupně s více postavami. Normálně mám ich formu moc ráda, tady mi ale úplně nesedí. Jako slabinu rovněž hodnotím určitou “placatost” postav a jejich chování (viz např. výše zmíněný přerod hajzlíka Zbyňka), jež i při snaze o určitou rozevlátost svého vykreslení občas působí více či méně šablonovitě.
Co si říci závěrem? Při čtení Dědiny jsem ocenila dobrý spád, stejně jako zábavnost vhodně se prolínající se závažnějšími momenty. A co víc, nedočkala jsem se žádných sladkokyselých happyendů. Ba právě naopak, celé to působí spíše dojmem tragikomedie. A tu já ráda. Protože je blízká skutečnému životu. Tak jako Dědina Petry Dvořákové.

Dědina Petra Dvořáková

Lehce humorný příběh jedné současné vesnice. Hranice rozorané mezi poli i lidmi. Hospoda, malá prodejna, zabíjačky… a sám život. Nevěra a jeden nezdařený pohřeb. Nemoderní výchovné metody a rozšlápnuté kuře. Babka s dědkem sros... více