Koncentráčnická pohádka s módními doplňky
recenze
Otrocká krása (2014)
/ herdekfilek
Je to v člověku jak v koze. Nedůvěra k literatuře vlastního národu. Chybí tomu ta cizokrajnost, ta neobyčejnost. Jako kdyby nás právě to cizokrajné mělo přesvědčit o tom, že jsme jako oni, nebo že jako oni nejsme a proč tomu tak je. Možná za to může nedůvěra ke kvalitě vlastní literatury. Snad až instinktivní odpor. Hříšné upírské romance by asi byly méně hříšné a méně romantické, kdyby se hlavní postavy jmenovaly Laďa a Pavla. Znělo by to tak…obyčejně, jako někdo od sousedů, a to jsou přeci vždycky kreténi, chrapouni nudní a nezajímaví. O těch číst? Tak leda v černé kronice. Jinde to nemá tu šťávu. Jo kdyby se jmenovali John a Trinity, to by byla jiná. O jéje, to by se to četlo, až by stránky odletovaly.
Někdy je to škoda. Někdy se Laďovi a Pavle může stát habaděj věcí, které zadrhnou dech čtenáře. Zadrhnou. Zadrhnou a nepustí a nutí číst dál a dál. Jako u toho Harryho Pottera. Kdyby byl Harry Pepou, myslíte, že by o něj Voldemort projevil tolik zájmu? Voldemort možná, ale čtenáři už nikoliv. Pepovi by chyběla ta nutná světovost. Je zvláštní ten náš pohled na vlastní literaturu. Angličané svému Potterovi vystavěli pomník po celém světě, hrdě a s hlavou vztyčenou, a naši hrdinové se toulají po kanálech, vlastními čtenáři ignorováni. Možná, nevím, připadá mi to tak.
Nu, vrhněme se na Otrockou krásu.
Hanka, Sváťa a Rafan už se v tom zase vezou. Opět ve velkém gardu. A opět s napětím, které drásá duši čtenáře, který nemůže zrychlit, protože by se mu oči zkroutily a nevydaly už ani hlásku. Shrňme si nenápadně děj. Do světa Sedmého smyslu vtrhne rozmařilá krása, touha po marném pozlátku. Mezi lidi obdařené sedmým smyslem se rozkutálí kamínky. Blýskavé, zářící a tak krásné. Stačí si je přiložit k pokožce a ony přilnou. Vlepí se do kůže a jsou…no prostě k zulíbání. Zní to hloupě, že? Nenechte se vysmát. Kameny po čase ovládnou mysl člověka a udělají z něho loutku poslouchající rozkazy temných sil. Jednorožci i draci se od lidí odvrátí. Začíná temné období mezidruhových vztahů. Lidé, zase, podlehli něčemu zhovadilému.
Hanka je mezi označenými. Naštěstí se jí podaří zázrakem vlivu kamenů uniknout a…tak dále a tak dále. Převyprávět děj? To je pro bábovky. Pojďme analyzovat. Zábavnější to činnost.
Ilka Pacovská se nebojí témat. Ve třetím dílu Sedmého smyslu si Hanka přičichla k sebevraždě, ve čtvrtém k otroctví, v pátém ke smrti. V šestém na ní čeká rozčarování v koncentračním táboře. Ne, nemučí tam lidi označené kamínky prací, necpou je tam z nějakého pomýleného přesvědčení o nižší rase. Cpou je tam, aby je mohli vyhubit. Ohrožení ostatních, neoznačených. Je to jen ochrana přeživších. Deratizace, dalo by se říct. Ilka Pacovská je v tomhle kanón nad kanóny. Série Sedmého smyslu je dětskou literaturou (kouzla, draci, jednorožci a tak podobně), ale zároveň se vrhá na témata, která vyznívají mírně nedětsky. Přesto je všechno ukryto v šeru dětského pojetí. Jako kdyby se odvolávala na staré pohádky, které za princeznami a třemi zlatými vlasy ukrývaly skutečný svět. Schovaný za glazuru fantazie. Přesto mi přijde, že Ilka Pacovská začala se sérií Sedmého smyslu v temnějších odstínech. Šestý díl je snad příliš šťastný.
Jak vylíčit pocit z knihy a nezmiňovat děj? Neopírat se o hůlky postav a dějových zvratů. Zavřít oči a představovat si – před očima mi vybublal obrovský svět plný barev, plný vzrušení, plný života a nebezpečí a nejistoty a hrůzy a lásky a bůh ví čeho ještě. Svět, v němž lze žít, jenž nakrmí tu nenasytnou touhu po dobrodružství při nudném a stále dokola se opakujícím placení složenek a hlídání si krevního tlaku.
Vím, je to útěk od reality, ale někdy není od věci si zaběhat mimo rámec zajetých zkušeností. A že by to byl odpočinek? Ó nikoliv. Číst takovou literaturu, to je nervy drásající zkušenost.
Otrocká krása
Ilka Pacovská
Zářivé kamínky zasazené do kůže – na čele, v uchu, na rukou, kam si usmyslíte. Krása! Jaké nebezpečí to ale přináší? Hanka si nechala jeden zasadit. Jednorožci s ní přestali mluvit, draci jsou zděšení. Nikdo ale neví proč. Pátrání... více
Komentáře (4)
Přidat komentář
Já naopak s recenzí naprosto souhlasím, autor knihu podle mě vůbec nepomluvil, ale spíš vychválil. A s těmi českými jmény má naprostou pravdu, kdyby byl Harry Pepou, kdo by se do knihy pustil? No představte si tu obálku. "Pepa Potter", to pro většinu lidí vyzní dost směšně. Češi si libují v cizích jménech a za ta česká se stydí a kolikrát by se hanbou nejradši propadli. Přitom česká jména jsou nádherná a kolikrát těm anglickým podobná. Veronika, Veronica, jaký je v tom rozdíl? Vždyť se to čte úplně stejně. A přesto je Veronica pro tolik lidí hezčí jméno, protože je prostě cizí a místo "k" má "c". A co takové jméno John? Lidi si to překládají na Honzu (Jana, věční rýpalové :) ) a berou to jako hezčí verzi tohoto jména. Přitom většina z nich nikdy nepochopí, že jméno se prostě přeložit NEDÁ. Když pojedete do cizí země, budete si na internetu hledat, jak se vaše jméno řekne v jazyce země, do které jedete? Ne! Představíte se tak, jak se jmenujete, protože je to prostě vaše jméno a když vás pokřtili na Jana, nebudete se přeci hned přejmenovávat na Johna. Jenže tolik lidí hledá tu "hezčí a lepší" variantu svého jména, protože to prostě není "to nudné a nezajímavé jméno, za které bych se měla stydět". Pro lidi v Anglii jsou možná česká jména horkou a krásnou novinkou, a my se za ně stydíme. Zatímco Angličané chodí s nosem nahoru a své jméno si vychvalují, kde se dá, my chodíme s pohledem k upřeným k zemi a snažíme se zneviditelnit. Vy otravové a nespokojení mrzouti, pro mě za mě se klidně nechte přejmenovat. Já jsem za česká jména vděčná a nemám jim co vytknout. Jsem ráda, že paní Pacovská nechala všem svým hrdinům česká jména, byť jsou "okoukaná o opotřebovaná a tak hrozně nudná", většina lidí i v českých knihách dá svým postavám cizí jména, aby se prostě neměli za co stydět. Paní Pacovská to udělala přesně naopak a já jsem jí za to vděčná.
bezvýhradně souhlasím, pregnantně vyjádřeno, jdu se defenestrací vyvést z omylu, jen před skokem malá poznámka - nijak zvlášť jsem paní Pacovskou v textu netepal, ba právě naopak, přišlo mi, že jsem ji i chválil
Hrubky jsou krásné, alespoň má člověk, který je objevil, skvostný pocit morální převahy nad chybujícím. Přeju vám to.
Je mi 45 let. Přečetl jsem spoustu knížek a prožil jsem různé divné životní situace. Zažil jsem mnoho veselých i bolestných chvil. Přesto si o sobě nemyslím, že bych měl právo kritizovat něčí práci. Přesto si říkám, že ten pán, který napsal tuhle recenzi, by se měl věnovat jiné práci. Případně jinému koníčku. Dávám si při tomto doporučení naději, že by udělal radost sobě i jiným. Ale možná se mýlím. Mám pocit, že jsou v tom textu recenze i nějaké hrubky. Ale chápu to, ten recenzent je asi nějaký mladý nezkušený člověk. Ilka Pacovská odvedla velký kus dobré práce a já jí touto cestou děkuji a chválím.
herdekfilek také napsal
Recenze dlouhá tak, až skončila slovem růže
A hybaj na převýchovu!
To české v nás
Heil Hitl… ééé… Mohamed!
Tělo Kristovo a dalších vejlupků
Ano, moje slova. Ilka Pacovská je prostě kabrňák ve všech ohledech.