Kříž nad ledovcem z dnešní perspektivy

recenze

Rozsáhlý román Kříž nad ledovcem od německého filosofa a okultisty Carla du Prela (1839–1899) patří mezi milovníky okultní a fantastické literatury k dodnes čteným a hledaným knihám. Protože jsem nikde nenašel stručné shrnutí jeho děje ani žádnou recenzi na toto literární dílo, rád bych tento nedostatek napravil. Originální titul díla zní Das Kreuz am Ferner. Ein hypnotisch-spiritistischer Roman (Stuttgart 1891), česky Karel du Prel: Kříž nad ledovcem, Hypnoticko-spiritistický román, 2 díly, přeložil Jan Koutek a Karel Sezemský, Praha 1899, druhé vydání Nová Paka 1934.
Děj románu začíná v první polovině 19. století v Německu. Přírodní kulisu tvoří romantická hornatá krajina, jíž dominuje ledovec. Ocitáme se na zámku Karlštýně, kde žijí dva hraběcí sourozenci – dvacetiletý Alfréd a šestadvacetiletá Leonora. Oba jsou zámožní sirotci, kteří po předcích zdědili mimo jiné i obrovskou okultní knihovnu. Alfréda tyto knihy sice přitahují, ale nerozumí jim, a Leonora se o ně ani nezajímá. Alfréd má za sebou jeden rok studia na univerzitě ve Štýrském Hradci a další rok studia na vídeňské výtvarné akademii, neboť je výtvarně nadaný. O Leonořině vzdělání se nic nedozvídáme. Tito mladí lidé vedou celkem samotářský život obklopeni pouze nepříliš početným, leč oddaným služebnictvem. Občas je navštěvuje Alfrédův poručník, rakouský generál, který svědomitě spravuje jejich dvě panství v Uhrách, „náležející v majetek majorátu Karlštýnův“. Poručník by Leonoru rád provdal za vhodného muže, ale jí se do vdavek nechce, protože se dosud do nikoho nezamilovala a kromě toho je jí v bratrově společnosti dobře.
Alfréd se na jedné vycházce do přírody seznámí se sedmnáctiletou Mariettou (domácky zvanou Moidela), dcerou sedláka a amatérského mineraloga Doblanera. Mezi mladým hrabětem a chudou dívkou se postupně vyvine citový vztah. Současný čtenář se možná podiví, jak zdlouhavou záležitostí bylo v tehdejší době namlouvání, tedy pokud můžeme autorovi věřit. Děvče se každou chvíli zardívá ohnivým ruměncem, ale posléze přece jenom dojde na „něžné celování“, ba i na něco víc, i když je to v knize pouze naznačeno. Čtenář se však lehce dovtípí, že milenci dělali v seníku ještě něco jiného než že se jenom schovávali před bouřkou, zvláště když Alfréd poté vyryje do trámu srdce s příslušnými monogramy a letopočtem.
Poručníkovi se však tento Alfrédův vztah vůbec nezamlouvá, a proto odlifruje Alfréda na studia do Vídně v naději, že když se milenci na čas rozloučí, tak vyprchá i jejich láska. Také Doblaner se pokouší rozmluvit své dceři její lásku k hraběti, ale je to jako kdyby hrách na zeď házel. „Tatínku, já jej milovati musím!“ odvětí tato ani ne osmnáctiletá broskvička – a je vymleto. Oba milenci jsou tedy odloučeni. Alfréd smutní pod Moidele, Moidela rovněž truchlí a aby těch stresů neměla málo, shledá, že je těhotná. Ještě než se začne zakulacovat, odveze ji otec ze zdravotních důvodů k příbuzným do Itálie. Někdejší čtenáři mezi řádky snadno vyrozuměli, že skutečný důvod Moidelina odjezdu byl jiný. Holku prostě bylo třeba na čas někam uklidit, protože být svobodnou matkou byla tehdy hanba. Moidela v Itálii porodí syna, jemuž dá jméno Emanuel a sotva je to možné, ponechá jej v péči pěstounů a vrací se zase domů. Ještě předtím mu ale zavěsí na krk zlatý medailon s iniciálami jmen jeho rodičů. Obrazec na tomto medailonu, který Moidela dostala od Alfréda, je věrnou kopií obrazce, jenž zdobí výše zmíněný trám v seníku, který byl nepochybně svědkem Moideliny deflorace a dost možná i početí jejího dítěte.
V téže době se však domů vrací i Alfréd. Oba milenci byli v písemném styku a jejich láska se odloučením nikterak nezmenšila, ba spíše se ještě zvětšila. Blíží se vytoužené setkání. Alfréd schází z hory do údolí a Moidela mu spěchá vstříc přes ledovec. Místo na cestu však kouká po milenci, což se jí stane osudným: spadne do trhliny v ledu. Její tělo se přes všechnu snahu nenajde. Jisté je pouze to, že Moidela je mrtvá. Alfréd nechá na její památku na vrcholku skaliska vztyčit velký kamenný kříž. Odtud název románu.
Starý Doblaner je zoufalý, Alfréd je však snad ještě zoufalejší. Chce se utěšit aspoň společností svého syna, ale ani to mu není dopřáno. Pěstouni odjedou do Vídně, kde svěří dítě do péče nějaké ženy, ale už si je nevyzvednou, protože nešťastnou náhodou přijdou oba o život. Pátrání po ztraceném dítěti je bezvýsledné. Zdrcený Alfréd se začne věnovat okultismu s cílem navázat spirituální kontakt se zesnulou Moidelou a najít svého syna. Leonora jej v jeho studiu tajných věd podporuje. Proniknout do jejich tajů bez učitele se však ukáže být obtížné. Alfréd proto pozve na Karlštýn doktora Morhofa, jehož zná z doby svého studia a který se v okultismu dobře vyzná. Formálně mu nabídne místo bibliotékáře. Knihovna tak konečně dojde svého uplatnění a bádání hraběcích sourozenců v duchovních vědách za Morhofovy pomoci rychle pokračuje.
Nastane však jedna komplikace: Morhof ke svému zděšení zjistí, že se zamiloval do Leonory, a ani Leonoře není tento muž lhostejným. Učený Morhof není totiž žádný vetchý stařec, nýbrž urostlý třicetiletý blondýn. Alfréd, který si vzájemného vzplanutí své sestry i svého přítele povšimne, protože přehlédnout se to asi nedalo, o tom s Morhofem promluví. Ten je rozhodnut ukončit svůj pobyt na Karlštýně a zmizet Leonoře navždy z očí. Vzhledem k rozdílům v sociálním postavení a ke své chudobě to pokládá za jediné čestné řešení. Zároveň zapřísahá Alfréda, aby o tom před Leonorou pomlčel. Ten jí to samozřejmě hned vyklopí. Dosud panenské Leonoře se ale vůbec nezamlouvá, že by si měla nechat uniknout tak pěkného a inteligentního chlapa, nemluvě o tom, že by manžela snadno uživila, i kdyby nebyl výdělečně činný, neboť statky v Uhrách jí slušně vynášejí. Vezme tedy věci do svých rukou a s typicky ženskou lstivostí dokope Morhofa k tomu, aby jí vyjevil své city. Výsledkem jsou celá oblaka radosti. Leonora je ráda, že se Morhof konečně vymáčknul, Morhofovi se splnil sen každého okultisty (plně se věnovat okultnímu bádání a nemuset hrábnout rukou), Alfréd je rád, že oba jeho blízcí jsou rádi. Dojde k zasnoubení, ale svatba je zatím odložena, protože duchovní pokroky mají přednost. Alfréd odjíždí do Egypta, neboť pravé duchovní mistry lze nalézt pouze v zemích Orientu – tak se aspoň v du Prelově době věřilo. Leonora dostane za společnici mladou vdovu, která je pravnučkou slavného duchovidce Swedenborga, a spolu se svým snoubencem pokračuje ve studiu okultismu.
Alfréd se v Egyptě seznámí s jasnovidcem Jusufem, který mu prostřednictvím média věští z magického zrcadla. Nejprve mu popíše, co právě dělá Morhof, a později mu odhalí i některé obrazy z jeho budoucnosti, jimž však Alfréd zatím nerozumí. Mezi těmito vizemi zvláště vyniká osudové setkání Alfréda s jakýmsi mužem s jizvou na čele, k němuž má dojít o mnoho let později nejprve v Benátkách a později u kamenného kříže. Právě tento muž s jizvou mu má pomoci najít ztraceného syna. Egyptští mágové však Alfréda příliš neuspokojují a on zamíří přímo do samého srdce duchovna, totiž do Indie.
Indický fakír Kovindasámí, který byl Alfrédovi doporučen, je přece jenom jiná třída, neboť dokáže materializovat Moidelinu ruku, kterou Alfréd pozná podle prstýnku s rubínem. Alfréd je rovněž ujištěn, že najde svého syna Emanuela. Bohužel se však dozví i horší zprávu: Morhof je po smrti, což se později potvrdí. Nebohý Morhof zemřel při nekromantickém pokusu v důsledku otravy jedovatým kuřidlem. (V knize se uvádí i chemické složení kuřidla, jenže je naprosto absurdní. Kdyby du Prel četl Eckartshausena, našel by tam lepší recept.) Alfréda se zmocní pocit, že jeho přítomnost přináší jeho blízkým jenom samé neštěstí a rozhodne se setrvat v Indii. Seznamuje se zde s indickými naukami a prostřednictvím Alfrédových debat s bráhmanem se s nimi seznamuje i čtenář. Tím končí první díl románu.
Děj druhého dílu začíná o osmnáct let později, a sice ve Vídni, kde na tamější univerzitě začíná studovat medicínu Rus Somirov. Je mu už hodně přes třicet a má za sebou pestrou minulost. Původně byl obchodníkem, ale pro různé podvody a zlodějny skončil ve vězení. Něco si odseděl, ale protože dokázal ukradený majetek včas šikovně ulít a na mnohé jeho trestné činy se ani nepřišlo, je poměrně při penězích. Jeho zvláštním znamením je jizva na čele. V káznici měl dost času na přemýšlení o své budoucnosti a dospěl k názoru, že malému zlodějíčkovi pořád slintá za patami zákon, kdežto velcí zloději s dobrým společenským postavením mají šanci si víc nakrást a většinou se i dokážou vyhnout trestnímu postihu. To jej motivovalo ke studiu. Logika jeho úvah je nám srozumitelná i dnes, i když se někdo možná pozastaví nad tím, proč se Somirov vůbec zdržoval s nějakým studiem, místo aby si v nějaké tehdejší Plzni koupil právnický titul a pak šel do politiky, kde by mohl krást, až by se hory zelenaly a přitom si být prakticky jist beztrestností. Jenže tzv. demokratický systém, který toto umožňuje, tehdy ještě nebyl vynalezen. Somirov se zaměří hlavně na studium hypnózy, kterou lze snadno zneužít ke zločinným cílům.
Somirov se spřátelí se studentem chemie Tidemanem, z něhož vytáhne důvěrnou informaci, že dotyčný nezná své rodiče. Ano, je to onen ztracený Alfrédův syn Emanuel, přestože nese jména obou nevlastních rodičů (původních pěstounů), totiž Karel Maria. Jméno Tideman obdržel po své druhé rakouské pěstounce, u níž jej jeho původní pěstouni odložili. Jako památku na své pravé rodiče má pouze zlatý medailon s vyrytými iniciálami jejich jmen. Somirov si obrazec zapamatuje a potom nakreslí do zápisníku pro případ, že by se mu tato informace mohla někdy hodit. Somirov úspěšně vystuduje, pak odjede na stáž do Londýna, aby se pod vedením anglického lékaře Jamese Braita (jde o historickou osobnost) zdokonalil v hypnotismu, načež se jede zrekreovat do Benátek. Tam se seznámí s Alfrédem, který se po mnoha letech vrátil do Evropy. Bylo mu totiž předpovězeno, že v den dvacátého výročí Moideliny smrti nalezne svého syna. K seznámení Alfréda se Somirovem došlo tak, že Alfréd onemocněl a Somirov jej vyléčil – samozřejmě pomocí hypnózy. Přitom mu vsugeroval náklonnost ke své osobě, protože seznal, že Alfréd je zámožný člověk, z něhož by mu výhledově mohlo něco kápnout. Od Somirova to byl dobrý tah, ale vlastně skoro zbytečný, protože Alfréd v něm poznal onoho dávno mu předpovězeného muže s jizvou, který jej má dovést ke ztracenému synovi. Vypoví mu tedy svůj příběh a když padne zmínka o medailonu, Somirovi svitne, že oním pohřešovaným Alfrédovým synem je Tideman. Zatím si to však nechává pro sebe a zvažuje, jak tuto informaci co nejlépe zužitkovat.
Alfréd se nehodlá rozloučit se svým „osudovým mužem“, nabídne Somirovi, aby byl jeho hostem na Karlštýně a pošle jej tam napřed s doporučením Leonoře. Ta se po Morhofově smrti neprovdala a žije na Karlštýně s jednou svou vzdálenější příbuznou, mladou a hezkou slečnou Albertinou. Kdyby Emanuel nebyl nalezen a kdyby Alfréd a Leonora zemřeli, stala by se dědičkou veškerého nemalého jmění právě Albertina. Somirov zamýšlí ucházet se o její ruku a kdyby to nevyšlo, má v záloze ještě Emanuela, jehož objevením by si tento vychytralý zloduch vysloužil Alfrédovu vděčnost. Kdyby ale klapla první verze plánu, bude ovšem třeba se Tidemana pro jistotu zbavit – uvažuje Somirov. Okolnosti mu jdou na ruku, protože u Karlštýna právě vyrazil ze země minerální pramen a Somirov tam coby lékař má pomoci založit lázně.
Somirov je na základě Alfrédova doporučení na Karlštýně vlídně přijat. Jednou z prvních jeho snah je dostat pod kontrolu Tidemana. Nechá jej tedy rovněž pozvat na Karlštýn pod záminkou chemického rozboru vody. Ukáže se ale, že Albertina a Tideman se z dřívějška znají a nejsou si tak úplně lhostejní. Tideman, jak bylo tenkrát asi zvykem, nejprve zamýšlí prchnout, neboť jako nemanželský syn se necítí být Albertiny hoden, ale pořád to odkládá, až ho Alberina rafinovaně zmáčkne a on jí, kleče před ní na kolenou, vyzná lásku. Není divu, že Albertina ignoruje Somirovo dvoření! Somirov, zaneprázdněný léčením a hypnotizováním místního obyvatelstva, si naštěstí nevšimne, odkud vítr vane, protože to by byl jistě Tidemanův konec. Postupem času však Somirov začíná ztrácet Leonořinu důvěru, neboť ta v něm začíná tušit lumpa. Rovněž Albertina k němu pociťuje stále větší odpor a dává mu to znát. Somirov si to vyloží tak, že Leonora proti němu Albertinu štve, a rozhodne se hraběnku odstranit. Odskáče to nic netušící myslivecký příručí Theodor, jehož Somirev zhypnotizuje, aby Leonoře nasypal do čaje cyankali a pak se k vraždě přiznal. Proč ji ale zabil, to Theodor rozumně vysvětlit nedokáže. Somirov se v době činu na zámku vůbec nezdržoval, přesto na něj však padne podezření. Na to, že šlo o zločin spáchaný pod vlivem hypnózy a že skutečným vrahem je vlastně Somirov, připadne Tideman a horko těžko o tom přesvědčí vyšetřujícího soudce. Naštěstí se najdou různé indicie, které tuto teorii podporují, třeba když se pátrá po původu jedu apod. – zkrátka je to docela dobrá detektivka.
Somirov vůbec netuší, jak se věci zvrtly a libuje si, že mu ten zločin pěkně prošel. Poté, co se Theodor přiznal k vraždě, totiž znovu opustil zámek, aby nebyl zbytečně na očích. Nicméně už byl vydán příkaz k jeho zatčení. Mezitím Tideman s Albertinou nějak zabloudí do seníku, kde Tideman ke svému úžasu spatří na trámu vyrytý stejný obrazec, jaký se nachází na jeho medailonu. Nachomýtne se k tomu i starý Doblaner, který oběma vysvětlí původ záhadných značek a následně radostně obejme svého vnuka. Tajemství Tidemanova původu je odhaleno!
Blíží se den dvacátého výročí Moideliny smrti a tím i den Alfrédova příchodu. Osud spěje ke svému naplnění a román spěje ke konci. Somirov čeká na Alfréda na horské cestě, aby posílil jeho pověrčivost, a má v úmyslu podpořen jeho přátelstvím předstoupit před Albertinu a rázně ji požádat o ruku. Hrabě byl již písemně zpraven o tragickém úmrtí Leonory, ale stále ještě doufá, že se naplní proroctví o jeho setkání se synem. Konečně stojí u kamenného kříže. Tu přichází muž s jizvou – Somirov – a předstírá, že ho tam přivedla čirá náhoda. Alfréd se však ke své smůle rozhovoří o tom, že Tideman si má brát Albertinu, neboť jej o tom Leonora ve svých dopisech informovala. Alfréd tento sňatek vítá, ale pro Somirova to znamená škrt přes rozpočet, protože pak by nepochybně vyšlo najevo, že Tideman je oním ztraceným dítkem Emanuelem, a Somirov by ostrouhal mrkvičku. A zasnoubení se má navíc konat ještě tentýž den! Somirov zareaguje poněkud zkratově a u vědomí, že o Alfrédově příchodu kromě něj nikdo neví, srazí nic zlého nečekajícího hraběte přes okraj ledem pokryté propasti. Teď už zbývá jenom zlikvidovat Tidemana, což bude hračka.
O kus níže na Somirova však už čeká četnická hlídka s bodáky, která jej má zatknout pro podezření z vraždy Leonory. „Bídný vrahu!“ volá na Somirova Tideman, který doprovází četníky. Somirov si to špatně vysvětlí a začne se hájit, že hrabě Karlštýnský spadl do propasti svou vlastní neopatrností. Četníkům dojde dřív než Tidemanovi, co se stalo, a Somirov je neprodleně zatčen. Lidé spěchají najít a vytáhnout Alfréda a Tideman, který teprve teď pochopil, oč běží, běduje: „Můj otče!“ Somirov to slyší a je ohromen. Tak tohle tedy vůbec nemohl potřebovat. Uvědomuje si, že svoji hru prohrál. Jako každý správný padouch však nosí na prstu prsten s jedem, který mu právě teď přijde vhod.
Doblaner, který se účastní záchranné akce, vynese z propasti tělo, které však patří – Moidele! Dívka ani po dvaceti letech po smrti nejeví žádné známky rozkladu, protože byla celou dobu zakonzervovaná v ledu stejně dobře jako sibiřští mamuti. Na druhý pokus vynese Doblaner těžce zraněného hraběte. Následuje dojemná scéna, během níž umírající Alfréd ještě stačí požehnat sňatku svého syna s Albertinou. Poslední slova hraběte jsou tato: „Vše jeví se smířené ve světle nesmrtelnosti, vše pojí se v jednotu v blahém míru na věčnosti.“
Navzdory ne právě špičkové fabuli a dnes už archaické psychologii postav si tento du Prelův román zachoval jistou hodnotu, byť převážně už jenom historickou. Nejcennější jsou didaktické pasáže, v nichž autor seznamuje čtenáře se svými názory na okultismus, kupříkladu formou rozhovorů Alfréda s Morhofem, které patří k nejzajímavějším partiím knihy. Mnohé z toho, co autor tímto způsobem sděluje veřejnosti, by odkývnul i současný okultista, nad jinými místy by asi jenom rozpačitě pokrčil rameny. Knihu lze doporučit jako dobové svědectví o stavu poznání duchovních nauk v du Prelově době. Občasná rozvláčnost děje, zbytečně zdlouhavé popisy a jiné rušivě a dnes už i komicky nebo sentimentálně působící momenty jsou z velké části poplatné době a bylo by nespravedlivé je autorovi vytýkat. Tehdy se tak psalo a čtenáři na tom neshledávali nic nepatřičného, ba dokonce se jim to líbilo. Zkuste si, zvláště vy mladí, přečíst třeba Goethovo Utrpení mladého Werthera. Literárně je to o nějakou tu třídu výš, ale stejně. A to napsal génius! Zdá se, že du Prel byl více filosofem než beletristou a že mu forma učeného pojednání seděla lépe než forma románová. To, že se o ni přesto pokusil, svědčí o jeho nadšení pro věc. Dříve se autoři snažili svými knihami čtenáře nejen bavit, ale hlavně vzdělávat. Právě o to usiloval v tomto románu také du Prel. Řekl bych, že svého úkolu se zhostil se ctí.

Hypnoticko-spiritistický román. více

Komentáře (0)