Nejstarší japonská mytologie

recenze

V nakladatelství ExOriente vyšla v roce 2013 kronika dávného Japonska Kodžiki, kterou přeložil a poznámkami opatřil významný česky japanolog a lingvista profesor Karel Fiala. Dílo bylo sepsáno roku 712 a Japonci pokládají nejstarší dochovaný rukopis této literární památky za svůj národní poklad. Kronika líčí dějiny Japonska od stvoření světa a japonských ostrovů až po konec vlády císařovny Suiko (vládla 592–628). Kniha čítá 374 stran a sestává ze tří částí. První část je ryze mytologická, druhá pojednává o legendárních císařích a jejím účelem bylo mimo jiné vytvořit či ověřit oficiální genealogii japonské císařské dynastie, která odvozovala svůj původ od bohyně slunce Ama terasu. Třetí (trochu méně záživná) část se již do značné míry shoduje s historickými údaji doloženými i z jiných zdrojů. Pro okultistu je nejzajímavější část první, která je důležitým pramenem informací o japonské předbuddhistické mytologii.
Japonská kosmogonie a teogonie má zcela specifický šmak. Kami, původní japonská božstva, se množí jak králíci všemi možnými způsoby, a evropský čtenář se nestačí divit kompetencím a jménům některých božstev. Figuruje zde třeba Bůh nebeských skalních dveří, Nebeský bůh s parohy, Nebeský bůh malé chatrče, Nebeské božstvo s naběračkou, Bůh temných nebeských vchodů (a průchodů), Nebeské ptačí božstvo na lodi, Neodbytný bůh z rákosových planin, Pán nesčetných kopí, Bohyně červených lastur, Bohyně temných pozemských vchodů (a průchodů), Bohyně přivinutí atd.
Charakteristickým rysem japonské mytologie je to, že slunci je přičítána ženská polarita. Vypráví se půvabný příběh o tom, jak jeden z bohů urazil sluneční bohyni Ama terasu, která odešla trucovat do jeskyně, pročež na světě zavládla tma. Bohové se radili, jak to napravit, a uspořádali mejdan. Bohyně Amë nö uzume nö mikötö (Nebeská hudebnice) tam začala tančit na stole (vlastně na převráceném vědru, abych byl přesný) a předváděla striptýz. A: „Vysoká nebeská pláň se nyní otřásala povzbudivým smíchem, jak se všichni ti nesčetní bohové hlasitě, přívětivě smáli.“ Sluneční bohyně byla zvědavá, co to tam mají za zábavu, z níž je vyloučená, a vykoukla a posléze i vyšla z jeskyně. Právě toho ovšem mělo být dosaženo. Ale pro jistotu: „Tlustý vznešený bůh perel, duchů a obřadů k ní pak připoutal zezadu provaz siri kumë napa [tj. provaz s neupravenými konci] a řekl: Zpátky do jeskyně už nesmíte.“
Kami se dodnes uctívají v šintoismu a mají svou povahou dost blízko k vúdúistickým loa. Však je také šintoismus hodně zvláštním náboženstvím. Příliš se nezabývá etikou a otázku posmrtného života neřeší vůbec – to přenechává buddhismu. Podle názoru některých religionistů je tomu tak proto, že ještě než šintoismus stačil rozvinout nějakou etiku, dorazil do Japonska buddhismus, taoismus a konfucianismus, které již měly etiku hotovou. Ta navíc dobře ladila s japonskou mentalitou, takže už nebylo třeba se namáhat. Kami prostě plní lidem jejich přání, pakliže je člověk uctívá a obětuje jim. Podobnost mezi šintoismem a vúdúismem neunikla M. Bertiauxovi. Ovšem to, co předkládá Bertiaux v pokročilejších lekcích svého Workbooku, je spíše jakési šintoizované húdú.
Bližší porovnání kultů šintó a vúdú by bylo jistě zajímavé, ale vymyká se rámci této recenze. Také mi chybí osobní zkušenost s šintó a zbudovat si doma šintoistický oltář se mi nechce. Nicméně jsem si aspoň přál spatřit ve snu nějaká šintoistická božstva, což se mi do jisté míry splnilo. Zdálo se mi, že vykládám karty – mohlo jich být tak 78, ne-li ještě víc – a skládám je do čtvercového obrazce. Pořád jsem je nějak přesouval, byl to vlastně takový pasiáns, ale jaksi jsem se ničeho nedobral. Avšak na každé kartě bylo vyobrazené jedno kami.
V historicky zaměřených oddílech knihy najdeme kromě dějepisných údajů občas i nějakou tu perličku. Za všechny zmiňuji aspoň jednu. Na straně 262 se hovoří o princezně Sö töposi nö ira tu me, což v překladu znamená Dáma zářící skrze šat. Kronikář vysvětluje, že se jí tak říkalo proto, že její tělo doslova zářilo krásou, kterou nemohl žádný šat skrýt. Dnes bychom prozaicky řekli, že slečna produkovala vysoce kvalitní feromony, i když básník by hovořil spíše o erotických fluidech. Taková děvčata se vyskytují i dnes. Onehdy jsem se s jednou mladou dámou zářící skrze šat setkal. Jmenuje se Edita a bydlí v Kutné Hoře. Tím chci říci, že takové věci existují. Letopisec si to určitě nevymyslel.
Četbu kroniky Kodžiki lze doporučit nejen všem zájemcům o japonskou kulturu a tradici, ale také okultistům, protože jim může posloužit jako cenný zdroj poučení a inspirace. Pro hermetiky představuje mytologie sice jen sekundární obor, ale rozhodně by neměla zůstávat stranou jejich pozornosti. Nikdy totiž nevíme, na jaké božstvo nebo ducha můžeme při své práci narazit. Stane-li se tak, působí dost trapně, když dotyčnou spirituální bytost nepoznáme.
A ještě jedna praktická rada: Kdybyste někdy pobývali v Japonsku a žádali někde o přístřeší, bylo by krajně nevhodné, kdybyste na sobě měli slaměný plášť a na hlavě pletený čepec. Takto oděnou osobu je totiž zakázáno pustit do domu, protože by se mohlo jednat o zlovolné kami jménem Susa nö wo.

Starojaponská kronika Kodžiki (v doslovném překladu Záznamy dávných událostí) je vůbec nejstarším dochovaným dílem japonské prózy. Poprvé byla údajně zveřejněna roku 712, její obsah a snad i její zápis je ale patrně starší. Kronik... více

Komentáře (0)