Křížem krážem po Křižovatkách

recenze

Tony Spencer, člověk, který vás má na háku. Jste mu ukradení. Je mu to prostě fuk. Tečka. Nemá důvod zaobírat se nikým a ničím jiným, než je on sám. Je svým středobodem a to mu stačí. Že to vypadá jako nuda? Houby, Tony je tak spokojený. Že vypadá jako sobec a narcis? Možná, co je na tom? Vy mu stejně jen závidíte, jak moc je úspěšný. Už dávno vás prokoukl. Nikoho z vás nepotřebuje!

Jenže Tony se šeredně mílí, každý někoho potřebujeme a zvlášť pak ti, kteří si to myslí nejméně. Co bude takový nezávislý muž dělat, když uprostřed své nedobytné rezidence zkolabuje? Bude jen slintat do koberce a litovat svých rozhodnutí? Možná. Naštěstí osud k Tonymu nebyl až tak krutý a nenechal ho zemřít. Skoro.

Tenhle nezávislý muž se stává naprostou troskou závislou na přístrojích. Upadnout do kómatu není žádná sranda. O to horší to pak je, když jsou vaše vyhlídky na přežití hodně blízké nule.

A pak se Tony probouzí. Má pocit, že už je mrtvý a pravděpodobně se dostal do pekla. Tak otřesné místo by asi v nebi neměli. No každopádně je to celkem šok – on čekal, že smrt je konec a basta. Nic víc, žádná after party ani účtování hříchů. Inu člověk se pořád učí a pořád na něho čekají nová překvápka. Třeba v podobě starého muže – jeho průvodce. Od něj se taky Tony dozví, že zatím mrtvý není. Jenomže co není, může být. Tony má svůj život ve svých rukách. Záleží jen na něm, jestli z toho zpustlého, rozbořeného místa dokáže vypěstovat rozkvetlou zahradu. ON ho povede, ale pouze povede.

To všechno, co Tony Spencer prožívá, je tak trochu ujeté – přece jen usídlit se v hlavě postiženého kluka se vám každý den nestává. A taky se vám každý den nestává, že zatím co vaše tělo hnije na nemocničním pokoji, vaše vědomí si klábosí s Bohem. Zkrátka některé věci jsou na racionálně založeného člověka příliš.

Jenže! Co my racionálně založení lidé víme? Byl jste někdy někdo v kómatu? Prožil jste někdo klinickou smrt? Astrálně jste cestoval? Nebo se vám třeba jen zdálo o Bohu? Někdo si řekne, že vám blbne fantazie a podvědomí, druhý bude oponovat a věřit, že je to skutečnost. Kdo má pravdu? Možná oba. Možná je to tak složité, že to prostě pochopíme, až přijde ta správná chvíle. Nejspíš až sami budeme sčítat své hříchy.

Ehm, kdo z vás je bez viny? Prosím, hoďte kamenem. Nikdo? Já to věděla.

A přesně na to chce Young upozornit. Chce nám prostřednictvím svého příběhu ukázat, že nikdo z nás neví, co ho čeká. A že nikdo z nás nežije tak, že by si mohl být jistý, že pokud je život po životě, projde bez úhony. Young nechce, abychom se začali modlit a věřit v Boha. Ne, on chce, abychom se sami nad sebou zamysleli. Chce, abychom věřili v život, který žijeme – abychom ho nepromarnili.

Leč jsem dlouhé roky navštěvovala církevní gymnázium, nejsem věřící a nikdy jsem nebyla. Počkat, jak že se definuje věřící? Že si myslím, že na obláčku sedí děda s dlouhým vousem? Nebo že prostě věřím, že je něco nad námi, mimo nás? Ať si Křesťani mají svého Boha, ať si Buddhisti mají svého Buddhu, ať si Jediisti věří v Yodu. Myslím, že je to jedno, myslím, že podstatná je samotná víra. Neboť jak se říká, víra tvá tě uzdravila, ne?

Zkrátka bych řekla, že v něčem takovém je smysl Křižovatek, mají nám otevřít oči. Sdělují nám, že i když je fajn, stát pevně nohama na zemi, občas to chce povyskočit a snažit se létat.

A na závěr taková malá poznámka od komiksového maniaka. Tony Spencer, sobec, narcista boháč. Tony Stark, sobec, narcista boháč. Asi náhoda, ale milá.

Anthony Spencer je sebestředný bezcitný boháč, pyšný na své „úspěchy“ v práci, kde se ho všichni bojí, i v rodině, kterou chladnokrevně rozvrátil. Po úrazu hlavy se octne v kómatu na JIP. Jeho tělo leží bez hnutí obklopeno přístro... více

Komentáře (0)