Kromobyčejně ohavná existence

recenze

Chceme to, co máte vy (2014) / herdekfilek

Znáte ten pocit, kdy jste si právě prošli malým minitraumatem a s ním i nabídku dejme tomu nějakého pěkného internetového knihkupectví, kde, kdyby na to bylo, objednali byste si ne jednu nebo dvě, ale rovnou dvacet knih, a třeba čtyřicet knih a ještě byste si je nechali poslat v ozdobném papíru a navrch se vzkazem? Dlouhá otázka, že? Nevadí. Chtěli jste a nebude. Konec. Do práce a vydělávat na nájem a na elektriku a kalupem šupem a bez debat a nazdar. A někdy tak člověka napadne – jak se k tomu finančně nedostupnému materiálnu dostat. Čekat na slevy? Psát otřesné recenze a mít za to knihy, protože vášeň se prostě ovládnout nedá, ale peníze se toulají na vandru, běhny jedny, a ne a ne v mohutnějším zastoupení navštívit právě vaše prasátko? To jsou ale podružné problémy. To tedy ano. A kam sakra psát recenze, aby se zalepilo inkaso? A jak by taková recenze vypadala (elektřina od společnosti ČEZ nám tento měsíc osvítila celý život, pochopili jsme, čím a kým jsme, jedině s touto elektřinou, darmo mluvit, se stáváme dostatečně osvícenými, děkuji Temelíne, děkuji ti…).

Nu, řešme to trochu jinak. Řekněme si o nekulturních prasatech, která mají, protože sají a sají, proto mají. A knížky, drazí, knížky si nekupují, nečtou a snad ani nemají rádi. Pfche. A když už, tak na jejich přebalu je něco na způsob – ÚČINNÝ MANAGEMENT PRO OHLUPOVÁNÍ A OKRÁDÁNÍ MAS – a jsou, to mi věřte, designérsky (ošklivé slovo, jako by to nešlo česky) naprosto dokonale se hodící k ebenové tyči, kterou, drzouni, bijí své poddané, netřou potajmu liščí ohony.
Tak to bychom měli, dokonale nesrozumitelný úvod, který odradí všechny příčetné jedince je za mnou. Začnu se tedy vyjadřovat trochu k věci a s citem ku srozumitelnosti.

John Lanchester, buď mu Anglie lehká, sepsal sociálně kritickou knihu, která se snaží ukázat na ty zlé, kteří vydělávají jako zjednaní, ač je jejich hodnota přinejmenším sporadická. Kniha má několik nosných postav a jedno základní a zásadní provolání objevující se ve schránkách domů na Pepys Road v Londýně, které zní – chceme to, co máte vy – nutno dodat – no nakulte to, trpíme pod knutou vysokých nájmů, máme, s prominutím, houbeles do pusy, v zimě je nám zima, v létě vedro a vůbec celou tou naší existencí jen trapně trpíme jako ty motorové myši.
Lanchester ukázal na novodobý systém, který má do demokracie sakra daleko, který je vlastně jen vládou peněz (ono to má svůj vlastní termín, jen si vzpomenout…vidíte, nevzpomněl si hloupý pisatel, ale má podezření, že slovo začíná na O a Google je hluchý k jeho volání, proto huláká pisatel nedomrlý do řad čtenářstva. Kdo ví, kdo to poví?). Nejlépe placenou lidskou činností je kšeftování s penězi. Dělání peněz z peněz (no ano, kašleme na bibli kudy chodíme). Není nejlépe placen lékař, který sem tam někomu pomůže, než ho zabije. Není placen nejlépe učitel, který naučí, než donutí zapomenout. Je placena tvorba kapitálu. Prázdná, nanicovatá a slepá k otázce, tolik základní a potřebné – proč jsme tady, kdo jsem já,…A nekřičí takhle lidé, kteří se nedostali ke zbytečně přeplaceným postům? Zdá se.

A o čem že je vůbec kniha? Máme tu ulici Pepys Road, která se umělým zvyšováním cen nemovitostí dostala prakticky na vrchol všeho šílenství peněz. Jedna nemovitost je onde ohodnocena na sumu, kterou by tady u nás průměrný občan dal přinejlepším za Karlštejn i s jeho alejemi. Astronomická cena domů vyvolává mezi lidmi jistou závist (já nemám na nájem a oni si tam, hogo fogo, žijí jako kralevici, a to ne, tohleto, to já takhle nenechám a já na ně vlítnu a blablablabla a bla). Kniha předhazuje před oči čtenáře tupého finančníka a jeho nízké pojetí života. Pro konfrontaci jsou k mání dělničtí Poláci, muslimští obchodníčci, důchodkyně na vrkavých nohou, finančníkova choť a podřízený a hlavně pohlednice s nápisem – CHCEME TO, CO MÁTE VY – která po ránu přistane každému z obyvatel Pepys Road ve schránce. A ne jednou. A jsou to nervy.

Lanchester ukázal na směšnost finanční nadvlády. Ukázal prázdnotu takové nadvlády. Dal v Anglii pohrdaným Polákům tvář a jméno a důstojnost. Zbavil muslimy nařčení ze všeobklopující tendence vybuchovat na veřejných místech. Dal lidem tváře, inteligentně jim vepsal do osudu zákruty života, s humorem se podíval na smrt lidskosti. Není to blbá kniha, drazí, není blbá. Má v sobě pár zbytečných politicky korektních nápadů, ale celkové vyznění je navýsost dobré. To, že tu vládnou peníze, je logický vývod nepříliš složitý. Kapitalismus je na tom, chuděra, postaven. Nijak svou obludnost stran ničení lidí, neskrývá. Lanchester o tom jen stvořil knihu, která může, proč by ne, sílu na to má, někomu otevřít oči a říct – no dobrý den, právě vám došlo, že na vás nezáleží a možná ani tomu Bohu ne – což jednoho nepotěší ani kdyby to byl nezdolný optimista. Z literárního hlediska je Lanchesterova kniha čtivá, nijak nepřesahující, ale jistě potěšující.

Chceme to, co máte vy John Lanchester

Pepys Road je obyčejná ulice v Londýně. Každý dům, který zde stojí, se během sto padesáti let stal svědkem různých osudů – viděl narození, lásku, samotu, zoufalství a smrt, dobře ví, jak vypadají rozmary Štěstěny, co je bída a co ... více