Jméno Alexandra Sergejeviče Puškina rozhodně není pro většinu z nás neznámým pojmem, a přestože ho může mít spousta čtenářů spojené zejména se školní četbou, faktem zůstává, že se jedná o klasického autora s množstvím nádherných děl. Tím je i Kapitánova dcerka, která se dočkala nového vydání pod patronací nakladatelství Odeon.
Vzhledem ke svému nepříliš rozsáhlému stránkovému objemu potěší tato romantická novela i čtenáře, kteří nevyhledávají rozsáhlá díla a taková Vojna a mír je děsí již při pouhém pohledu na hromadu stran, jež je třeba při četbě obrátit. Kapitánova dcerka však navzdory své délce obsahuje neuvěřitelné množství ingrediencí, které dokáží plně nasytit čtenářovu duši.
Příběh se odehrává na pozadí Pugačovova kozáckého povstání v letech 1773 – 1774, kdy se zločinec Jemeljan Pugačov prohlásil za cara Petra III. a spolu se vzbouřenými Jaickými kozáky táhne zemí a drancuje nedostatečně opevněné pevnosti, které jsou v mnoha případech jen vesnicemi obehnanými dřevěným plotem a stařičkým dělem jakožto výzbrojí na obranu.
Náš hlavní hrdina Petr Alexejevič Griněv se vydává do světa spolu se svým věrným sluhou Saveljičem, aby sloužil ve vojenské posádce a z chlapce se stal mužem. Ovšem ihned na začátku výpravy zabloudí ve sněhové vánici, z níž jim pomůže neznámý tulák, jemuž se odmění jídlem, pitím a novým teplým kožichem. V té chvíli ještě netuší, jak důležité pro všechny zúčastněné toto setkání do budoucna bude.
Šlechtický synek, který si zprvu vojenskou službu představoval jako bujarý život ve městě, je značně vyveden z míry, když dorazí do Bělogorské pevnosti. Ve vesnici se nachází právě ono jedno jediné dělo a pod vedením kapitána Mironova tu slouží směsice nejrůznějších vojáků. Jediným světlem na tomto místě se po krátké době pro Petra Alexejeviče stává kapitánova dcera Marja Ivanovna. Láska je na světě, ale neštěstí na sebe nenechá dlouho čekat. Chabě opevněná Bělogorská pevnost leží v cestě Pugačovovu tažení.
Kniha je psaná stylem Petrových zápisků a je tak plná osobních dojmů a subjektivního náhledu na tehdejší nepokojnou dobu selských bouří. Díky svému romantickému ladění celý příběh vyznívá možná trošku jako pohádka, na druhou stranu má vše, co si pod tímto pojmem můžete představit a ještě něco navíc. Konflikt dobra a zla, čest proti zradě, odvaha kontra zbabělost, souboje, bitvy, zrady i prapodivné spojenectví.
Kapitánova dcerka by mohla v dnešní době někomu připadat naivní, ve skutečnosti však vyniká svou čistotou a lehkostí, s níž je čtenáři předkládána. Na pozadí skutečných historických událostí se odvíjí fiktivní romantický příběh, který dokáže i o tolik let později dávat naději, že dobro, čest a odvaha dokáží zvítězit nad nepřízní osudu a mohou obměkčit srdce i toho nejhoršího zločince. Ukazuje, že i v té nejpokřivenější duši se může skrývat něco, co by člověka mohlo udělat lepším, jen kdyby on sám chtěl.
Alexandr Sergejevič Puškin nám tak přes hradbu času vzkazuje vlastně jen jediné: Jděte si za svými sny, jděte za tím, co je správné a neuhýbejte z cesty, ať vám život do cesty staví jakékoli překážky.
Kapitánova dcerka Alexandr Sergejevič Puškin
Myšlenkou napsat Kapitánovu dcerku se Puškin zaobíral už od třicátých let 18. století. Spisovatele velmi zajímalo téma selských bouří a roku 1833 si načrtl plán novely týkající se Pugačovova povstání (1773–1774). Ústředním motivem... více
Komentáře (4)
Přidat komentář
Thanyss - doporučuji pozorněji zkotrolovat tu opravu - na začátku i na konci textu.
Pro mne je neuvěřitelné, že někdo, kdo přečetl v životě více než pět knih, nezná jaksi automaticky Puškinovo jméno, ale to už je asi známka této doby, kdy pseudonymy severských "thrilleristů" jsou známější než největší básník od dob antiky. Když už je faktem, že "se jedná o klasického autora", tak bych čekala přesnější údaje, zvláště když recenzentka má tu knihu (nepochybně jako bezplatný recenzní výtisk, že?) v ruce.
Upozornění: Puškin se nejmenoval Anton, ale Alexandr! Anton se jmenoval ruský dramatik a prozaik Anton Pavlovič Čechov, žijící ovšem o několik desetiletí později než jeho krajan Alexandr Sergejevič Puškin, jenž přišel na svět už v roce 1799. Společné ovšem mají to, že za svůj nedlouhý život dokázali dát lidstvu dílo, které stojí za přečtení i v dnešní době.
Zkuste to přečíst ještě jednou a opravit.
Autor, jehož jméno neznáte, se totiž - patrně pyšně a, jak ukazuje i tato recenze, neoprávněně - domníval, že:
"Po věky v paměti národů nezahynu,
mé jméno bude znát moje Rus veliká,
potomci Slovanů i Tunguzů a Finů
i vnuk stepního Kalmyka".