Má sestřenka Rachel

recenze

Má sestřenka Rachel - Daphne du Maurier

Kouzelná tajemství uhrančivé ženy
Starší bratranec Ambrož byl pro mladého Filipa Ashleyho během života vším, náhradou za rodiče a nejlepším přítelem. Jednoho dne se vydává Ambrož, majitel panství v anglickém Cornwallu, léčit se do Florencie v Itálii. Prvních několik měsíců píše osamělému Filipovi radostné zprávy o svém životě, ale časem se intervaly mezi příchozí poštou z kontinentu prodlužují, Ambrožovo písmo je roztřesené a slova nedávají Filipovi jednoznačný smysl. Nakonec se musí sám vydat do Florencie, aby pomohl svému milovanému a jedinému příbuznému a tváří v tvář se setkal s jeho novou manželkou, která se mu skrz Ambrožovo vyprávění vůbec nezamlouvá. Dorazí do vily Sangalletti ve sluncem rozpálené Florencii včas? A jak se vyvrbí nenávist k sestřence Rachel, Ambrožově nové manželce, po jejich seznámení?

Ne, nic se nedá vrátit. Hoch, který stál pod jejím oknem v předvečer svých narozenin, hoch, který stál ve dveřích jejího pokoje toho večera, co přijela, ten zmizel, stejně jako zmizelo dítě, které hodilo kámen po oběšenci na šibenici, aby si tak samo dodalo falešnou kuráž. Tome Jenkyne, ty otlučená ukázko lidstva, zdalipak jsi za mnou tehdy před lety nehleděl se soucitem, když jsi mě spatřil utíkat mezi stromy do mé budoucnosti?
Kdybych se byl tenkrát za tebou na chvilku otočil, neviděl bych tam na šibenici tebe, ale svůj vlastní stín.

Proslulá anglická spisovatelka Daphne du Maurier, která je autorkou mnoha známých knih, mezi nimiž figurují Mrtvá a živá, Hladový vrch nebo například Hospoda Jamajka, mi hned při prvním čtení jejího méně známého románu učarovala. Především jsem si ihned oblíbila její styl psaní - neotřelý, výstižný, lehce poetický a přitom naprosto přesně vystihující danou situaci. Má obrazotvornost pracovala při čtení Mé sestřenky Rachel na plné obrátky, neboť popisy osob, míst i událostí, někdy detailní a jindy povrchové, spojované se spoustou přirovnání a subjektivními dojmy a pocity, dozajista patřily mezi nejsilnější zbraně Daphne du Maurier. Spisovatelka však mimo jiné byla obdařena i skvělým vypravěčským uměním a tak se není čemu divit, že svůj skvělý nápad dokázala tak dobře zpracovat.

"Teď už na ničem nezáleží. Všechno je to vaše. Kdyby mi patřil celý svět, dal bych vám ho taky."

Příběh, odehrávající se někdy v sedmnáctém či osmnáctém století, je situován do autorčina rodného Cornwallu a prostředí vyšších společenských vrstev. Odehrává se v uzavřeném okruhu rodiny a přátel majitele menšího panství, je plný tajemných náznaků, podezření a téměř detektivních konstrukcí o nečekaném sňatku, záhadných dopisech, nemoci a posléze úmrtí muže, považovaného všemi za zapřísáhlého starého mládence, který se vydal léčit do Itálie a už se domů nikdy nevrátil. Příjezd vdovy a narušení stereotypního životního koloběhu dědice panství, věrné kopie zesnulého bratrance, jenž je nucen vyrovnat se jak s nevysvětlenými událostmi ve Florencii, tak s přítomností ženy v domě, vede účastníky příběhu (a koneckonců i čtenáře, mě tedy dozajista) k otázkám po smyslu životních hodnot, způsobu jejich vytváření a ceně či odměně za jejich udržení. Vím, že jsem těmito slovy nejspíš tajemná a o příběhu mnoho neříkám, ale je to z důvodu, že na sebe každé jednotlivé slovo, každá stránka, určitým způsobem navazují. Kdybyste znali nitky příběhu v polovině knihy, připravila bych vás o moment překvapení, který se jistě během prvních kapitol dostaví.

Ještě jednou se jí v očích objevil zaražený výraz: nerozuměla mi. Byli jsme dva cizinci, kteří neměli nic společného. Byla z jiné země, z jiné rasy.

K mému názoru, který už jsem tak trochu vyjádřila v předchozích odstavcích, není třeba mnoho dodávat. Daphne du Maurier mne mile překvapila a je pro mě velkým literárním objevem, její knihy si tedy v budoucnu dozajista ještě přečtu (Máme některé doma, takže během následujících měsíců si na ně určitě udělám čas.). Myslím si, že přečíst si alespoň jedno dílo od této spisovatelky, není vůbec na škodu. Naopak, ve mně kniha jasně probudila lásku k novému, pro mě dosud neznámému, stylu psaní. Z toho, co jsem za svůj život přečetla, byla Má sestřenka Rachel tak výjimečná, že bych ji ani s ničím jiným srovnávat nemohla.

Louisa na mne zírala. Její šedé jasné oči pátraly v mé tváři.
"Co jsi udělal?" projevila obavu i podezření. Otočil jsem se a vyběhl z pokoje.
Utíkal jsem dolů po schodech, přes trávník a po pěšině k vyhlídkové cestě. Rachel nikde nebyla.

Mám pocit, že jsem se četbou této knížky obohatila o literární zážitek více, než v jiných čtených knihách poslední dobou. Je to poměrně krátká knížka s několika dlouhými kapitolami, které vás svým úvodem uvězní mezi svými napínavými řádky. Já jimi byla zaujatá tak, že jsem autobusem přejela svou výstupní zastávku. :D Knížku navíc, myslím si, může číst velmi široký okruh lidí, náctiletí, dospělí, i starší jedinci, všichni, kteří si rádi počtou v zajímavém, originálním a přitom tak lidském a reálném příběhu o lásce, zklamání a spletitostech života. Kniha začíná i končí větou: Za starých časů věšeli lidi na Čtyřcestí. Teď už ale ne. Prozrazovat význam této věty nebudu, samozřejmě, jediné, co prozradím, je, že z přečtení tohoto knižního titulu rozhodně nebudete zklamaní!

Mé hodnocení:
★ ★ ★ ★ ★

KNIHY V MÝCH MYŠLENKÁCH:
1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
O vánočních prázdninách ji z knihovny vytáhla mamka s tím, že bychom si ji společně mohly přečíst, že se jí to prý kdysi líbilo, ale už zapomněla, o čem to je. Nakonec jsem ji však četla sama, protože s mamkou těžko nacházíme společný volný čas. :)
2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Rozporuplná osobnost.
3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Poznávat.
4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Už od začátku knihy mi byla nejsympatičtější Louisa Kendallová, dávná přítelkyně Filipa a dcera jeho kmotra. A pak jsem si velmi oblíbila Ambrože, ale bohužel dostal v knize málo prostoru.
5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Velkými positivy dozajista jsou takové drobné a přitom tak důležité prvky jako věrohodnost prostředí i postav (které jsem si živě uměla vybavit) a pak také výstižné dialogy či myšlenkové pohnutky Filipa, který svůj životní příběh vyprávěl.
6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si, co Vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovateli) ale třeba i v chování postav.
Jakmile Filipa oslepila jednostranná láska k Rachel, začal mi svými názory i činy lehce lézt na nervy. Skoro jsem si pomyslela: "Dobře ti tak, že to nakonec s tebou takhle dopadlo!", ale pak jsem pochopila, proč to všechno vlastně dělal. Zvláštní, že to, co se vyjeví až na konci, je napsané v prvních odstavcích celé knihy. :)

* v článku jsou použity úryvky z knihy

Psychologický román slavné anglické autorky je tragickým příběhem vášně, lásky a nenávisti, odehrávajícím se na počátku 20. století v Cornwallu. Děj románu se odehrává uvnitř rodiny mladého majitele panství, kam přijíždí z Itálie... více

Komentáře (0)